Znám případ jednoho chlapce, na kterého se rodiče zlobili, že si ještě ve druhé třídě stále plete písmenka a není schopen bez koktání číst. Každý domácí úkol ze čtení byl pro něho utrpením, který se neobešel bez rozčilování a křiku, a nakonec i bez slz. Až pak někoho z rodičů napadlo vyzkoušet, jestli dítě přečte mohutnými písmeny napsaný název knihy. A k jejich velkému překvapení chlapec nadpis přečetl. Ale až z metrové vzdálenosti. Stačilo popojít o kousek dál a dítě opět mělo se čtením problémy. Návštěva očního lékaře byla nevyhnutelná a stanovená diagnóza nekompromisní - tupozrakost.
Tupozrakost (amblyopie) je závažné postižení zrakové ostrosti. Ta je u této oční vady snížená, aniž se často na příslušném oku nalezne zřetelná organická porucha. Jde totiž v podstatě o funkční poruchu, která vzniká bezděčným potlačováním vjemu z oka. K tomu dochází například při šilhání, má-li dítě nevykorigovanou refrakční (dioptrickou) vadu nebo jinou překážku ve vidění - například vrozený šedý zákal. Tupozrakost vzniká často již v raném dětství, kdy se však zároveň dá nejlépe léčit a odstranit její příčina, aby v budoucnu měl dospělý člověk dobré prostorové vidění.
Novorozenec rozeznává pouze světlo a tmu, jednoduché tvary, kontrastní pruhy periferií sítnice. Centrální oblast sítnice, místo nejostřejšího vidění, je po narození ještě nezralá. Až ve čtvrtém měsíci dítě začíná zaměřovat předměty a osoby ve svém okolí centrální krajinou sítnice. Záhy začíná i akomodovat, tj. doostřovat. V 6. měsíci je vývoj centrální krajiny sítnice ukončen a jsou tak vytvořeny předpoklady pro správné prostorové vidění oběma očima dohromady. Pokud v této době dítě šilhá, je nutné jeho oční vyšetření. Dlouhodobé zkušenosti ukazují, že nejlépe se kojenci vyšetřují v sedmi měsících. Dětští lékaři většinou posílají k oftalmologovi děti včas, ale rodiče mohou přijít s dítětem i bez doporučení, pokud se jim něco na očích dítěte nezdá v pořádku. K očnímu lékaři by měli přijít s dítětem včas také v případě, že se v rodině vyskytují oční vady.
Nejkritičtější období vývoje centrální zrakové ostrosti je od 4. do 5. roku života dítěte. V této době by již dítě nemělo šilhat, mělo by mít vykorigovanou vadu, eventuálně by mělo cvičit slabší oko zakrýváním dobrého oka, aby se zabránilo tupozrakosti nebo se léčila tupozrakost už vznikající. Je to sice pro rodinu určitá zátěž, ale je to naprostá nutnost, protože po šestém roce života je naděje na vznik dobrého vidění oběma očima menší, po devátém roce zcela mizivá.
Obrovskou roli v prevenci tupozrakosti tak mají především rodiče. Ti zodpovědnější mohou zrak svých dětí zachránit, ti méně zodpovědní však mohou svým dětem způsobit celoživotní zrakový handicap.
MUDr. Pavla Beránková
