Nápad sjet tuto říčku ve mně uzrával dlouhá léta, kdy jsem zachytil informaci, že o sjezd Mandavy se už kdosi pokusil. Poslední dobou stále častěji jsem na toto téma hovořil se svými přáteli, ale pořád to bylo v rovině hospodských povídaček.
Až jsem se setkal s přítelem Lubošem, který měl stejný nápad a se kterým jsem už sjel pár českých řek. Po dohodě jsme sedli na kola a projeli se podél Mandavy z Rumburku do Žitavy. Zaznamenali jsme si jezy, popřípadě jiná nebezpečná místa a už podrobněji naši misi naplánovali.
Využili jsme zvýšené hladiny řeky po deštích a jarním tání a určili den D. Ten nastal v neděli 15. března v 10 hodin pod mostem u nové školy. Pod jezem jsme se s Lubošem nalodili do jeho dvoumístné nafukovací kanoe. Já vzadu, Luboš jako háček. Za zvědavých pohledů kolemjdoucích jsme odrazili od břehu. Upravili si posed, buď jsme seděli nebo klečeli a začali vnímat nezvyklé výhledy po obou stranách řeky. A už jsme proplouvali pod prvním mostem na Krásnolipské ulici, pak pod mostem na Pražské a potom další a další...
Koryto řeky je regulováno kamennými zídkami, a my se nechali unášet proudem asi pětikilometrovou rychlostí.
Za strojírenským podnikem v Jindřichově jsme pro nás historicky poprvé „překročili" hranice státu na člunu. S uvázaným člunem na vodě a my na břehu překonali jsme první jez na německé straně v Seifhennersdorfu. Zde se s námi rozloučili přátelé cyklisté, co nás doprovázeli. Další jez následoval po prvním kilometru, kdy jsme si opět pomohli koníčkováním.
Po celou dobu jízdy jsme se jak na naší, tak na německé straně setkávali se vstřícným přátelským chováním. Akorát český vodácký pozdrav ahój se změnil v německé halló.
Po dalších dvou kilometrech se nám otevřel po levé straně krásný pohled na varnsdorfský Hrádek. Vpluli jsme opět na naše území vedle bývalého hraničního přechodu Seifhennersdorf - Varnsdorf. Zde jsme museli přenést člun přes jez z pravé strany přes můstek na stranu levou a pokračovali dál.
Další nezvyklý pohled - po pravé straně silueta kostela na varnsdorfském náměstí. Podplouváme most u lékárny, jsme nyní uzavřeni v korytě - po obou stranách vysoké kamenné stěny.
Zvoní mi mobil, mám ho po ruce v zauzlované ochraně z Vulkánu. Funguje spolehlivě, a to jak mobil, tak ochrana. U plaveckého bazénu se dostáváme k jezu, opíráme se do pádel a po levé straně jez sjíždíme.
Pod dalšími mosty doplouváme k největšímu jezu v areálu bývalých vojenských kasáren. V nové hospodě přímo u vody čepují výborné černé pivo ze soukromého varnsdorfského pivovaru. Přenášíme člun a plujeme dále až k jezu u čističky odpadních vod, kde přenášíme po levé straně. Po kratším neklidném úseku a zhoupnutí přejíždíme opět státní hranice z Varnsdorfu do Großschönau. Taky zde je koryto po obou stranách regulováno.
Nesplnily se obavy některých škarohlídů, kteří předpovídali, že poplujeme ve splaškách. Všude, co jsme si stačili všímat, tekla z kanálů neznečištěná nezapáchající voda. Viděli jsme i ryby, ne leklé, ale míhající se pod kameny.
Další jez mě pěkně vytrestal. Po přenesení člunu, který jsme v pohodě snesli po kamenných schodech a chystali se pokračovat, jsem zazmatkoval. Luboš byl v lodi, já se chystal nastoupit. Člun poposkočil, udělal jsem krok, ale místo dalšího schůdku ve vodě už nebylo nic. Zahučel jsem až po hlavu do vody, pak se jen přidržoval člunu a po pár desítkách metrů jsme na klidnějším místě zastavili a vylili vodu.
Přes vesnici Hainewalde následoval klidný pohodový úsek otevřenou přírodou. Po obou stranách řeky se procházely rodinky s dětmi a mávaly na nás.
Nejdivočejší místo za touto obcí a další vesnicí Mittelherwigsdorf jsme si nemohli prohlédnout, protože v tomto úseku podél vody nevedla žádná stezka. Tak jsme vjeli přímo mezi větve a velké balvany. Tok řeky zde zrychlil, peřejky s námi pěkně pohazovaly. Překvapilo nás to, ale nezaskočilo, nabranou vodu jsme po chvíli vylili. Poslední jez, vlastně splav s brodem, jsme koníčkovali už na dohled Žitavy.
Po šesti hodinách a asi 30 km plavby, já zmrzlý a šťastný, jsme přistáli u prvního mostu v Žitavě, u cíle naší cesty. Půl hodiny po zavolání pro nás přijela naše kamarádka Iva a odvezla zpět do Rumburku.
Sjetím Mandavy jsme si s přítelem Lubošem splnili svůj sen a oslavili kulaté narozeniny.
Nápad sjet tuto říčku ve mně uzrával dlouhá léta, kdy jsem zachytil informaci, že o sjezd Mandavy se už kdosi pokusil. Poslední dobou stále častěji jsem na toto téma hovořil se svými přáteli, ale pořád to bylo v rovině hospodských povídaček.
Až jsem se setkal s přítelem Lubošem, který měl stejný nápad a se kterým jsem už sjel pár českých řek. Po dohodě jsme sedli na kola a projeli se podél Mandavy z Rumburku do Žitavy. Zaznamenali jsme si jezy, popřípadě jiná nebezpečná místa a už podrobněji naši misi naplánovali.
Využili jsme zvýšené hladiny řeky po deštích a jarním tání a určili den D. Ten nastal v neděli 15. března v 10 hodin pod mostem u nové školy. Pod jezem jsme se s Lubošem nalodili do jeho dvoumístné nafukovací kanoe. Já vzadu, Luboš jako háček. Za zvědavých pohledů kolemjdoucích jsme odrazili od břehu. Upravili si posed, buď jsme seděli nebo klečeli a začali vnímat nezvyklé výhledy po obou stranách řeky. A už jsme proplouvali pod prvním mostem na Krásnolipské ulici, pak pod mostem na Pražské a potom další a další...
Koryto řeky je regulováno kamennými zídkami, a my se nechali unášet proudem asi pětikilometrovou rychlostí.
Za strojírenským podnikem v Jindřichově jsme pro nás historicky poprvé „překročili" hranice státu na člunu. S uvázaným člunem na vodě a my na břehu překonali jsme první jez na německé straně v Seifhennersdorfu. Zde se s námi rozloučili přátelé cyklisté, co nás doprovázeli. Další jez následoval po prvním kilometru, kdy jsme si opět pomohli koníčkováním.
Po celou dobu jízdy jsme se jak na naší, tak na německé straně setkávali se vstřícným přátelským chováním. Akorát český vodácký pozdrav ahój se změnil v německé halló.
Po dalších dvou kilometrech se nám otevřel po levé straně krásný pohled na varnsdorfský Hrádek. Vpluli jsme opět na naše území vedle bývalého hraničního přechodu Seifhennersdorf - Varnsdorf. Zde jsme museli přenést člun přes jez z pravé strany přes můstek na stranu levou a pokračovali dál.
Další nezvyklý pohled - po pravé straně silueta kostela na varnsdorfském náměstí. Podplouváme most u lékárny, jsme nyní uzavřeni v korytě - po obou stranách vysoké kamenné stěny.
Zvoní mi mobil, mám ho po ruce v zauzlované ochraně z Vulkánu. Funguje spolehlivě, a to jak mobil, tak ochrana. U plaveckého bazénu se dostáváme k jezu, opíráme se do pádel a po levé straně jez sjíždíme.
Pod dalšími mosty doplouváme k největšímu jezu v areálu bývalých vojenských kasáren. V nové hospodě přímo u vody čepují výborné černé pivo ze soukromého varnsdorfského pivovaru. Přenášíme člun a plujeme dále až k jezu u čističky odpadních vod, kde přenášíme po levé straně. Po kratším neklidném úseku a zhoupnutí přejíždíme opět státní hranice z Varnsdorfu do Großschönau. Taky zde je koryto po obou stranách regulováno.
Nesplnily se obavy některých škarohlídů, kteří předpovídali, že poplujeme ve splaškách. Všude, co jsme si stačili všímat, tekla z kanálů neznečištěná nezapáchající voda. Viděli jsme i ryby, ne leklé, ale míhající se pod kameny.
Další jez mě pěkně vytrestal. Po přenesení člunu, který jsme v pohodě snesli po kamenných schodech a chystali se pokračovat, jsem zazmatkoval. Luboš byl v lodi, já se chystal nastoupit. Člun poposkočil, udělal jsem krok, ale místo dalšího schůdku ve vodě už nebylo nic. Zahučel jsem až po hlavu do vody, pak se jen přidržoval člunu a po pár desítkách metrů jsme na klidnějším místě zastavili a vylili vodu.
Přes vesnici Hainewalde následoval klidný pohodový úsek otevřenou přírodou. Po obou stranách řeky se procházely rodinky s dětmi a mávaly na nás.
Nejdivočejší místo za touto obcí a další vesnicí Mittelherwigsdorf jsme si nemohli prohlédnout, protože v tomto úseku podél vody nevedla žádná stezka. Tak jsme vjeli přímo mezi větve a velké balvany. Tok řeky zde zrychlil, peřejky s námi pěkně pohazovaly. Překvapilo nás to, ale nezaskočilo, nabranou vodu jsme po chvíli vylili. Poslední jez, vlastně splav s brodem, jsme koníčkovali už na dohled Žitavy.
Po šesti hodinách a asi 30 km plavby, já zmrzlý a šťastný, jsme přistáli u prvního mostu v Žitavě, u cíle naší cesty. Půl hodiny po zavolání pro nás přijela naše kamarádka Iva a odvezla zpět do Rumburku.
Sjetím Mandavy jsme si s přítelem Lubošem splnili svůj sen a oslavili kulaté narozeniny.