Hospoda U Hraničáře, Lobendava
Lobendava má něco kolem tři sta třiceti obyvatel (i se svěřenci nedalekého ústavu) a jednu hospodu. Když jsme přijeli k hospodě U Hraničáře, odhazovala z cesty sníh jedna žena a dva jezevčíci. Slota venku, uvnitř o něco útulněji.
V některých restauračních zařízeních, která jsme zatím navštívili, lze hned říci: nové, pěkné, pamatuje lepší časy. U Hraničáře se zastavil čas někdy po té revoluci, kdy to snad vypadalo, že i zanedbané pohraničí se stane rovnoprávnou součástí republiky.
Škoda slov.
Gabriela označila hospodu za smutnou, ale úplně se netrefila. Viz dále. Hraničář funguje jako takový velký obývák pro personál, který tu pracuje a zřejmě i bydlí, ale dovedu si představit, že stejnou funkci může plnit pro všechny Lobendavské.
Zastaví se na kafe, zkouknou oblíbený seriál (televize zrovna drnčela nějaký díl Kobry 11) a jdou dál.
K jídlu jsme si tentokrát dali jednu (společnou) bramborovou polévku (20 Kč), která si nekladla žádné vysoké cíle. Zahřála, ale nenadchla.
Jako druhý chod jsem si vyprosil hotovku, uzenou krkovici s knedlíkem a se zelím (81 Kč), druhá volba byla smažená ryba s hranolky (96 Kč).
Krkovice byla tuhá, zelí skutečně kyselé a knedlíky nestály za řeč. To jsem se tedy úplně netrefil, ale byl jsem vyhladovělý dostatečně, takže jsem dojedl. Jako ve školní jídelně.
Ryba byla ovšem trefa.
Na talíři vypadala impozantně a byla i chutná. Bohužel se nám nepodařilo zjistit druh, zřejmě se v mrazáku odloupla popiska. Slušné byly i hranolky (dodávané jako české).
Ryba na talíři vypadala impozantně a byla velmi chutná.
U Hraničáře točí Bernarda, kterého jsem jako řidič (sakra) neochutnal, pili jsme tedy nealkoholické nápoje a sezení jsme ukončili kávou (15 Kč), kterou nám paní hostinská uvařila na přání do šálku.
Jak to bylo s tím smutkem? Když se zastavilo pár štamgastů na jedno rychlé pivo a kafe, hostinská dala k dobru vtip.
Unavený chlápek přijde do práce a všichni se ho ptají, co se děje? „Proč jsi tak smutný? A unavený?" A on říká: „Ále, měli jsme svatbu v rodině..." A oni: „Kdo se svatbil?" A on: „Ále, Pán Bůh si bral panímámu..."
Což, jak tak koukám, vlastně moc veselý vtip není.
P.S. Byl jsem překvapen poměrně vysokými cenami. Hotovka za osmdesát korun se mi zdá dost napálená. Na to, jak jsem se do Lobendavy těšil, jsem byl nakonec docela rozpačitý. Příště tedy nebudu řídit a zkusím použít i nějaké veselé kalíšky a pivo. Snad to zabere.
