Ve své praxi jsem často své záměry „od stolu“ konfrontoval se skutečností při jejich realizaci, abych příště neopakoval chyby, kterých jsem se dopustil. Je to ověřený zvyk našich tátů a dědů, kteří věděli, že řada věcí vypadá ve skutečnosti jinak, než na papíře.
Proto doufám, že podobnými profesními pravidly se řídí i technici odborů MěÚ, kteří požehnali stavbě vědecko-technického parku v Matušově ulici v Rumburku. Předpokládám, že si neuvědomili to, že jde o velkou celokovovou budovu, při jejíž stavbě bude celé okolí vystaveno daleko většímu a hlavně agresivnějšímu hluku, než produkuje „klasická“ stavba. Tím míním bušení kladiv do ocelových nosníků při jejich ustavování, příklepové dotahování matic všech spojovacích šroubů, nastřelování nýtů při montáži trapézových plechů podlah a později i pláště budovy a řezání desítek metrů obkladových plechů rozbrušovačkami. To vše na celokovové čtyřpodlažní budově, která tvoří báječnou ozvučnici.
Pokud si to odpovědní pracovníci dodatečně uvědomili a nehodlají podobný experiment opakovat - díky. Pokud jsou však přesvědčeni, že jejich rozhodnutí bylo správné, ať se jdou zeptat na mínění lidí z hustě obydleného okolí stavby. Zvláště pak maminek s malými dětmi, seniorů a vůbec všech, kteří by si chtěli - třeba jen o víkendu - v klidu odpočinout. To je něco, co už třetí měsíc neznají. A bylo by dobře, aby se připravili i na takové otázky jako: K čemu vlastně máme průmyslovou zónu? … Proč tento „architektonický skvost“ na tak atraktivním místě právě uprostřed města? … Kde budou příští zaměstnanci parkovat svá auta?
