pokračování z čísla 4
Boj s požáry mnohdy komplikoval nedostatek vody. Proto se v centrech obcí zakládaly rybníky a nádrže na vodu. Jedna taková původní požární nádrž ze 17. století se nachází v Aloisově u hlavní silnice na Jiříkov v zatáčce pod hotelem Zámeček. Je napájena z pramene studánky v její horní části. Na území obce se však takových rybníčků a nádrží vyskytovalo více. Vždyť hasičské stříkačky s hadicemi se začaly konstruovat až v 18. století. Do té doby se musely obce spoléhat jen na blízkost vody, aby mohly s tím mnohdy nenasytným živlem soupeřit.
Soudě podle dochovaných záznamů zápolily s velkými požáry velmi často. V roce 1624 shořelo v Rumburku 96 domů s kostelem, farou, měšťanským pivovarem, sladovnou a skladem soli. V sedmnáctém století vyhořel také rumburský zámek, který v roce 1642 nechává vrchnost opravit v původním slohu. 28. srpna 1724 vznikl požár v panském pivovaru u zámku a pro nedostatek vody se rychle rozšířil jihozápadním směrem a ohrožoval i klášter s kostelem. Požár poškodil i samotný zámek, u něhož vyhořely byty úředníků, hospodářské budovy, stáje a stodoly. Za dva roky nato je zámek přestavěn z renesanční podoby do slohu barokního. V tomto roce (1726) hoří v Rumburku opět, tentokrát na náměstí. Sladovnický učeň svojí neopatrností zapálil nejen sladovnu, ale shořela i vedle pivovaru stojící radnice se čtyřmi domy.
Ovšem největší a nejničivější požár vznikl ve městě 19. července 1744 od blesku. Při vzpomínce na tuto noc se ještě dlouho potom nemohli lidé dívat na oheň. Oheň v tuto noc pohltil kostel sv. Bartoloměje i jeho dvě věže, nedávno znovu postavenou radnici a dalších 104 domů vážených měšťanů. Více jak dvacet let se z tohoto požáru město vzpamatovávalo, i když tři roky po požáru se jako první začala stavět radnice a obytné domy v okolí. A teprve za dalších sedm let došlo i na kostel, který byl však celý přestavěn, tak jako radnice a škola. Ta však od nešťast-ného roku 1744 hořela ještě dvakrát. Podruhé ji zapálila děvečka zvoníka. V průběhu těchto více jak dvaceti let požáry řádily na území Rumburku vícekrát. Jeden větší vznikl během sedmileté války o dědictví mezi Pruskem a Rakouskem. Při táboření pandurského regimentu způsobili vojenští pekaři požár, díky němuž shořelo v Rumburku dalších 36 měšťanských domů. Ten samý rok (20. července) zapříčinili vracející se Prusové zkázu dalších šesti zemědělských stavení.
Armáda zapalovala i průmyslové objekty, obilí na polích a sklizeň. Bylo-li město bohaté, platilo armádám výpalné, pročež bylo uchráněno. Podupané a zplundrované louky a pole nedávaly obživu, a tak ohni a válce v patách kráčel hlad.
Blížilo se však 18. století. Vládnoucí císař Josef II. začal provádět státoprávní opravy a na všech panstvích zrušil roku 1781 tělesné poddanství. Přestávala platit i panská protipožární nařízení. Požáry ale hrozily obcím dále a jak občané sami, tak i vedení měst si uvědomovali nepostradatelnost ochránců soukromého i obecního majetku a lidských životů.
Proto jsou do roku 1792 v zemích českých Rakousko-Uherské monarchie zakládány sbory dobrovolných hasičů, zvaných v začátcích pompieři. Tento název vznikl přenesením slova pompier z francouzštiny, kde sbory hasičů a záchranářů vznikaly dříve než v Čechách. Staré zápisy hovoří o dvaadvaceti členech, tak zvaných hlídačů stříkačky, již v roce 1815 ve Starém Boru, dnes součástí Rumburku. Řídil je rychtář a největší místní obchodník s plátnem Anton Salomon.
Každé předměstí bylo zřízeno jako obec a mělo své rychtáře, i když bylo určeno, že soudní moc vrchnostenskou může vykonávat jen zkušený justiciár. Zda tomu bylo i v Rumburku asi nezjistíme. Soudě podle zápisu ve varnsdorfské kronice v roce 1829 měli i rumburští hasiči v té době již svého velitele, který rychtářem nebyl. Když totiž přijeli do Varnsdorfu 28. března výše uvedeného roku k požáru kostela, umírá na zástavu srdce jejich velitel Karel Birnbaum, povoláním soustružník dřeva.
der
(pokračování příště)
