Jednoho vlahého a klidného únorového podvečera jsme se vypravili s naším sotva dvouletým synem na výlet do lesa. Vezl se v dřevěném vozíku, opíral se o polštářek s hlavou koníka, v ručičkách tiskl plyšového krtka, kamínek, list a modřínovou šišku. Chvíli nadšeně pobíhal po lese, zkoumal seno v krmelci, srnčí bobky a smrkové mlází. Rodinná idylka skončila v okamžiku, kdy jsme se vraceli k našemu vozíku, který jsme zanechali kousek od lesní cesty, a vozík byl pryč. Ze všech sil jsme v sobě skrývali vztek. Kolik lidí asi mohlo za tu krátkou chvilku za soumraku projít lesem? Žádný? Jeden? Nu jeden určitě kolem prošel a měl to srdce ukrást vozík s dětskými hračkami. Mimochodem takové srdce bych rád viděl - černé jako noc, velikosti lískového oříšku.
Nežijeme v tomto městě nijak dlouho, ale rozhodně to není poprvé, co jsme se stali obětí krádeže. Hned na uvítanou se kdosi vloupal do domku, který jsme tu koupili, a z kola zamčeného před samoobsluhou kdosi ukradl alespoň nářadí. Obtížně mohu posuzovat, zda se v Česku krade mnohem více než v jiných státech, protože jsem nikde jinde nežil, ale můj osobní pocit z této země je ten, že se tu žije, mimo jiné také díky vysokému počtu krádeží, dosti těžko. Nejtěžší balvan, který mě tíží, však není nezaměstnanost, ceny nebo kriminalita, ale společenská atmosféra nedůvěry, neúcty, bezohlednosti, krátkozrakosti, uzavřenosti a sobectví.
Nehodlám se odvolávat na špatný příklad politické a ekonomické elity. Obávám se, že skutečnost je mnohem hrůzostrašnější, protože viníkem naší frustrace nejsou „Oni“ a my se nemáme zač skrýt. Neskryjeme se za obvyklá klišé typu „za všechno může vláda, parlament a tuneláři“ - život, který žijeme, v sobě zrcadlí celou společnost, hodnotový žebříček obyčejných lidí, naši velkorysost nebo její nedostatek, naši snahu pochopit svět kolem sebe nebo naši ignoranci, naši schopnost respektovat nebo naši bezohlednost.
Jaká může být společnost, v níž jsou drobné podvůdky pokládány za maza-nost, lži a předstírání za pragmatizmus a sociální dávky za svaté právo? Jaká může být společnost, pro niž je opilost důvod k chlubení a radary na měření rychlosti jen zlomyslností policie?
Jaká může být společnost, která věří, že ochránci přírody upřednostňují zájmy žab a stromů před životy lidí a se škodolibým úsměškem brzdí výstavbu dálnic? Je těžké žít vedle lidí, kteří považují za samozřejmé pálit v kamnech odpadky, vyvážet popel do lesa a vypouštět splašky trativodem. Je těžké žít vedle lidí, kteří vzpomínají se slzou v oku na minulý režim, pro něž cenzura, nesvoboda a bezpráví neznamená vůbec nic, ale levné mléko a nájem všechno. Co si myslet o lidech, kteří nadávají na drahotu, končí čtvrté stavební spoření a každý rok se sluní na Džerbě?
Lidé si neuvědomují, že svými každodenními rozhodnutími mění svět kolem sebe - k lepšímu nebo k horšímu.
Když každý den vysadím strom, vyroste brzy kolem les. Když každý den zahodím láhev, vyroste brzy kolem skládka. Když nepoletím na Džerbu jako každý rok, ale pojedu na kole stanovat k Máchovu jezeru, ušetřím světovému klimatu tunu oxidu uhličitého a shodím pět kilo. Když budu klást svým voleným zástupcům nepříjemné otázky a dám jim najevo, že je sleduji, možná se nebudou chovat jako utržení ze řetězu. Možná. Ale za pokus to stojí.
Toto nepříliš rozjásané povídání má vlastně šťastný konec. Musím vám prozradit, že výše uvedeného plyšového krtka jsme před zlodějem zachránili.
Náš kluk si ho vzal s sebou na průzkum lesa. A to je nakonec to nejdůležitější, protože je to jeho nejoblíbenější hračka. Smích našeho dítěte užívám jako lék proti frustraci a docela zabírá - a bez poplatku.
