Cestující využívající autobusovou dopravu na pravidelných linkách společnosti ČSAD Semily zaznamenali od nového roku novou posilu v podobě mladé řidičky. Na rozdíl od Německa, kde je toto povolání u žen zcela běžné, u nás stále vyvolává určité rozpaky.
Využili jsme vstřícnost společnosti ČSAD Semily i řidičky samotné a páteční polední přestávku využili v odstaveném autobusu k rozhovoru.
Můžete se našim čtenářům trochu představit?
Jmenuji se Michaela Horáková, pocházím z Jiříkova, je mi 27 let a jsem typické dítě lásky (tedy narozená v květnu). Jsem svobodná, bezdětná a jelikož mi nic nechybí, nehodlám na tom v brzké době nic měnit (smích).
Jak jste se dostala k řízení a s čím jste začínala?
První zkušenost z řízení mám ze svých 17 let, kdy jsem se v autoškole poprvé posadila na sedadlo řidiče. Vždy jsem se snažila hodně jezdit, bavilo mě to a využila jsem každou příležitost. A protože jsem patriot českých výrob-ků, rozhodla jsem se koupit si Škodovku, a to tu nejlepší, Oktávii RS. Mám ráda rychlou a příjemnou jízdu a tohle auto všechny moje požadavky splňuje.
Rychlá jízda ve sportovním autě a naopak klidné a bezpečné svezení cestujících jsou téměř protipóly. Jak jste se dostala k řízení autobusu?
Měla jsem řadu přátel mezi zaměstnanci DP ÚK, a tak jsem se šla ucházet o místo řidičky autobusu. Všechny jsem tím ale natolik překvapila a zaskočila, že i odpověď byla jasná - místo řidiče by bylo, ale o řidičky není zájem, neboť by narušily mužský kolektiv. Nechtěla jsem riskovat další zkla-mání, a proto jsem raději nastoupila do Domu kultury v Rumburku a dál nepokoušela osud. Nakonec jsem to stejně nevydržela a oslovila ředitele filiálky ČSAD Semily ve Varnsdorfu pana Boška. Ten kupodivu řekl, proč ne? Jediným problémem tak zůstalo získat řidičský průkaz skupiny D, resp. jej zaplatit.
Tak se vám splnil Váš sen?
Ne, tak lehké to nebylo. I přes téměř jistotu zaměstnání ve firmě a přímluvu společnosti jsem nebyla zařazena do programu rekvalifikace, neboť úřad práce nepovažoval povolání řidiče autobusu za vhodné pro ženu. Naopak jsem se dočkala kázaní na téma žena za volantem! Jelikož ale zájem společnosti ČSAD byl vážný, autoškolu v lázních Bělohrad mi nakonec zaplatili výměnou za pětiletou smlouvu. Třináctého prosince jsem tedy složila závěrečné zkoušky a jako novopečená řidička nastoupila 7. ledna do práce. Následoval dvoutýdenní zácvik a pak samostatné jízdy. Důležité je zvládnout nejen řízení autobusu, ale i dobře ovládat jízdenkový strojek a přitom neustále sledovat cestující i provoz na silnici.
Jak první jízdy probíhaly?
No, nic moc, pokud pominu, že jsem občas někde zapomněla zajet na zastávku, tak mě hned první týden u nemocnice nedal přednost z vedlejší silnice řidič osobáku a odřel mi celý bok autobusu. Zanedlouho jsem si vyzkoušela výměnu předního kola a do třetice mi minulý týden odešel na autobusu kompresor. To už ale opravoval servis.
Velkou zkouškou byla jízda s naším největším 14metrovým autobusem na okružní lince Varnsdorfem, kde se hlavně kolem Hrádku a nemocnice musí hodně nadjíždět a někdy i couvat. Teď už mám ale najeto s autobusem téměř 4 tisíce kilometrů a už mě tolik věcí nezaskočí.
Co obnáší profese řidiče autobusu?
To je u každé společnosti jiné. Zatímco v DP ÚK řidič pouze řídí, u naší společnosti si musíme sami udržovat pořádek jak uvnitř autobusu, tak s ním i projíždět myčkou, kontrolovat provozní náplně, tankovat, provádět běžnou údržbu, nebo si třeba na cestě vyměnit kolo. Dělat řidiče autobusu rozhodně není o zbohatnutí, ta práce vás musí bavit, musíte ji mít rád a je to také obrovská zodpovědnost. Něco jiného je vozit zboží, které je většinou pojištěné, a něco jiného je převážet lidi a dovézt je v pořádku do jejich cíle.
Jak Vás přijali kolegové a jak cestující? Setkala jste se i s negativní reakcí?
Pracovat mezi chlapy je dost těžké, v našich krajích jsou řidičky v nákladní a autobusové dopravě naprosté výjimky a muži mají předsudky a nechtějí, nebo si neumí připustit, že tohle povolání může zastávat žena a může být stejně dobrá, nebo třeba i lepší. Hodně zlého také udělají drby, závist a pomluvy. To jsou věci, které bolí, ale já rozhodně nepatřím mezi ty, kteří se vzdávají a myslím, že to se mnou ještě nebudou mít jednoduché (smích).
S cestujícími zatím problémy nebyly, jen zprvu, když jsem zajela na zastávku, zastavila a otevřela dveře, tak chvíli nevěřícně zírali, ale pak nastoupili.
Kde máte nejblíže kolegyně řidičky?
Co vím, nejblíže jezdí kolegyně v České Lípě, u naší společnosti pak v Rokytnici, ta se stala dokonce řidičkou roku. Jinak ve velkých městech převažují řidičky v tramvajích, ale najdete je i v trolejbusech, metru i na kamionové dopravě.
Probrali jsme všechno možné, chcete ještě něco našim čtenářům sdělit?
Snad jen vzkaz, že i když jsem řidičkou z povolání, zůstávám stále ženou a chlap se ze mě nestane (smích). Jsem klasická žena, miluji rudé růže a mám ráda plyšáky, kteří zabírají skoro celou postel, takže už se do ní žádný chlap zatím nevejde (smích). Mám ráda maso, vídeňskou kávu se šlehačkou a muže, kteří ženu dobývají, nevzdávají se a mají výdrž.