Historii lze zpracovat pouze na základě faktů a vzpomínek. Já dodávám, že však vždy zasazením do kontextu doby, o které se píše. Ze starých spisů, pokud ještě nějaké najdeme, se dozvídáme o dobrém, ale zároveň i špatném služebníku lidstva - ohni, s nímž žilo obyvatelstvo Šluknovského výběžku v dobrém i zlém od nepaměti. Podrobnější záznamy z tohoto soužití však nalézáme až v průběhu století šestnáctého. V záznamu farní knihy saského města Ebersbachu je poznámka o velkém požáru v Rumburku, kdy zde údajně shořelo 327 domů. Toto se mělo stát v roce 1614, kdy probíhaly na území různé šarvátky mezi protestanty a katolíky, což bylo příčinou vzniku třicetileté války.
Požáry byly metlou pro všechny. Hořely zemědělské usedlosti a rodinné domy, ale mnohdy také kostely, fary a radnice. S nimi pak také farní knihy, staré listiny a spisy, čímž se ztrácely pro budoucnost cenné informace o životě v té době. Jeden takový požár, který strávil v Rumburku 96 domů, založili dragouni vojsk Albrechta Valdštejna. Popelem při něm lehl spolu s farou i kostel a radnice.
Hasební prostředky v té době byly tak jednoduché, že nedávaly žádnou naději na uhašení ohně. Ještě v 16. století se domy stavěly převážně ze dřeva, uličky byly úzké, mezery mezi stavbami malé a střechy pokryté došky nebo šindeli. Vzhledem k častým požárům se postupně stával stavebním materiálem kámen a později cihly. Než však k tomuto posunu došlo, uběhlo pěkných pár let. Do té doby se pokoušel majitel každého panství alespoň o protipožární opatření - formou ediktu.
V něm se přikazovalo, že každý majitel domu se svou ženou je povinen dohlížet na oheň v ohništích jak v domě, tak i chlévech, a dohlížet na louče ve světnicích a komorách. Nedivme se.
Svítilo se loučemi, podstatou kuchyně bylo ohniště a nad ním otevřený komín.
Proto se již ve 13. století nacházely v domech tzv. hasičské koše, ve kterých byly uloženy kožené korbele k ohni a vodní štoudve. Za plnění vrchnostenského ediktu byl zodpovědný rychtář, který jej musel třikrát až čtyřikrát ročně veřejně připomínat, aby se podle něj mohl řídit každý. Nedodržení nařízení mělo za následek přísný trest.
Do protipožárních opatření patřily i hlídky na věži kostela a noční pochůzky. Ten, kdo uviděl oheň první, křičel: „hoří!“. Vzápětí budil obyvatele kostelní zvon.
Obce používaly k hašení ohně kožené korbely na vodu, štoudve a určení obyvatelé i žebříky a požární háky. Veškeré hasební zařízení bylo majetkem obce a bylo uloženo na radnici v tak zvaném kotci. Někdy bylo nařízeno i umístění žebříků na střechu u komínu a při vzniku požáru potom ucpání komínu hnojem. K hašení ohně se musel dostavit každý, včetně těch obyvatel, kteří neměli občanská práva. Ti museli nosit ve vědrech vodu. Při požáru více domů řídil celý zásah rychtář a ten rozhodoval, u kterých domů se strhne střecha nebo z které strany se začne hasit. Privilegium měla v případě požáru radnice. Ta musela být hašena vždy první. Při požáru hospodářských stavení shromáždil obecní pastýř všechen dobytek a vyháněl ho na pastviny mimo obec.
Na některých panstvích a v obcích se nařizoval všem schopným občanům pravidelný měsíční výcvik s tehdejšími hasebními prostředky. Každý z nich měl určený úkol při hašení.
(pokračování příště)