Nemohl jsem si nevzpomenout na slavný román sovětského autora Borise Polevého, popisující skutečný příběh člověka, příběh o velké vůli, skromnosti a poznání života, při několika setkáních s panem Františkem Kašperem, rumburským občanem. Naposledy jsem se do vzpomínek jeho života zaposlouchal před několika dny, ale to již František Kašper nebyl mezi námi a do vzpomínek se zahloubala jeho paní Vlasta...
František Kašper se narodil 25. 2. 1922 v Hubíně, malé obci v okrese Luck v SSSR. Podmínky života, drsná příroda, těžká práce na poli a v lese formovala jeho osobnost. V červnu 1941 napadli Němci SSSR a válka přišla až do Františkova obydlí. Celá obec byla nacisty vyvražděna, včetně jeho rodičů a všech sourozenců. Díval se na tu hrůzu z lesa, kde v době příchodu nacistů pracoval. Z celé vesnice přežil sám. Několik týdnů se bez ničeho schovával po lesích a postupně putoval hloub do týlu ruské země, co nejdál od fašistů. Byl zadržen a jako člověk bez dokladů poslán do sběrného tábora. Zde se dověděl, že v Buzuluku v Čkalovské oblasti se formuje čs. vojenská jednotka v SSSR. Neměl nikoho a od rodičů o původní vlasti slyšel jen vyprávět. Rozhodl se ke vstupu do těchto jednotek, a tak se v létě 1942 přihlásil v přijímací kanceláři čs. jednotky v Buzuluku. Začal po boku s gen. Ludvíkem Svobodou bojovat za svou budoucí vlast - Československou republiku. V bojích byl několikrát raněn. Jeho vojenská účast končí na podzim 1944 v těžkých bojích v Karpatsko-dukelské vojenské operaci v Dukelském průsmyku. Je těžce raněn do nohou a převezen do vojenské nemocnice v Baku, kde se dočká konce války. Po osvobození Československa je převezen k léčení do Prahy.
V létě roku 1946 přichází do Rumburku začít nový život. Dostává jako válečný invalida trafiku, ale tato práce jej neuspokojuje. Říká i přes svůj handicap:
„To není práce pro chlapa a já chlap jsem...“ Krátce pracuje u zelinářského podniku a nakonec vstupuje do zaměstnání, odkud si jej pamatuji již já sám, do pekárenského podniku „Henry“ v Rumburku, kde pracuje až do svého odchodu do důchodu. V roce 1956 přichází do Rumburku osudová žena Františkova života paní Vlasta Hrdličková. Začíná pracovat v podniku Pramen a v r. 1959 přebírá prodejnu cukrovinek a cukrárnu na tř. 9. května.
Zde se seznamuje, jak sama vzpomíná, s „opravdovým mužským“, který jí každý den vozí čerstvé zboží z pekáren, s Františkem Kašperem. V roce 1961 se vzali.
František Kašper, ač invalida s vážnými problémy po zranění, nechtěl být nikdy na obtíž. Žil a pracoval naplno.
I po svém odchodu do důchodu nezahálel. Pomáhal na stavbách ve městě, stavěl prodejny a svůj um a šikovnost zanechal i na zimním stadionu.
Byl to skromný člověk pevných zásad, přímočarý s jasným názorem a postojem k životu. Nepodléhal náladám doby, nikdy se nikam nehnal, své zásluhy nikdy nezdůrazňoval, i proto zůstával stranou. Pan Kašper je nositelem mnoha československých, sovětských, ruských a zahraničních vojenských vyznamenání za zásluhy o naší svobodu.
Miloval svou obětavou manželku, měl rád život a mladé lidi. Vzpomínám, jak doslova omládl při loňském setkání s dětmi v táboře a při setkání s ruskými dětmi při jejich pobytu u nás.
Příběh opravdového člověka se uzavřel 1. 1. 2008 v nedožitých 86 letech, kdy pan František Kašper došel konce své životní cesty. Odešel jeden z posledních hrdinů - odešel opravdový člověk. S Františkem Kašperem jsme se rozloučili 9. ledna 2008 v obřadní síni rumburského hřbitova. Věnuji mu tuto vzpomínku jako čestnému členu Česko-ruské společnosti v Rumburku.
Františku, nezapomeneme!
Nemohl jsem si nevzpomenout na slavný román sovětského autora Borise Polevého, popisující skutečný příběh člověka, příběh o velké vůli, skromnosti a poznání života, při několika setkáních s panem Františkem Kašperem, rumburským občanem. Naposledy jsem se do vzpomínek jeho života zaposlouchal před několika dny, ale to již František Kašper nebyl mezi námi a do vzpomínek se zahloubala jeho paní Vlasta...
František Kašper se narodil 25. 2. 1922 v Hubíně, malé obci v okrese Luck v SSSR. Podmínky života, drsná příroda, těžká práce na poli a v lese formovala jeho osobnost. V červnu 1941 napadli Němci SSSR a válka přišla až do Františkova obydlí. Celá obec byla nacisty vyvražděna, včetně jeho rodičů a všech sourozenců. Díval se na tu hrůzu z lesa, kde v době příchodu nacistů pracoval. Z celé vesnice přežil sám. Několik týdnů se bez ničeho schovával po lesích a postupně putoval hloub do týlu ruské země, co nejdál od fašistů. Byl zadržen a jako člověk bez dokladů poslán do sběrného tábora. Zde se dověděl, že v Buzuluku v Čkalovské oblasti se formuje čs. vojenská jednotka v SSSR. Neměl nikoho a od rodičů o původní vlasti slyšel jen vyprávět. Rozhodl se ke vstupu do těchto jednotek, a tak se v létě 1942 přihlásil v přijímací kanceláři čs. jednotky v Buzuluku. Začal po boku s gen. Ludvíkem Svobodou bojovat za svou budoucí vlast - Československou republiku. V bojích byl několikrát raněn. Jeho vojenská účast končí na podzim 1944 v těžkých bojích v Karpatsko-dukelské vojenské operaci v Dukelském průsmyku. Je těžce raněn do nohou a převezen do vojenské nemocnice v Baku, kde se dočká konce války. Po osvobození Československa je převezen k léčení do Prahy.
V létě roku 1946 přichází do Rumburku začít nový život. Dostává jako válečný invalida trafiku, ale tato práce jej neuspokojuje. Říká i přes svůj handicap: „To není práce pro chlapa a já chlap jsem...“ Krátce pracuje u zelinářského podniku a nakonec vstupuje do zaměstnání, odkud si jej pamatuji již já sám, do pekárenského podniku „Henry“ v Rumburku, kde pracuje až do svého odchodu do důchodu. V roce 1956 přichází do Rumburku osudová žena Františkova života paní Vlasta Hrdličková. Začíná pracovat v podniku Pramen a v r. 1959 přebírá prodejnu cukrovinek a cukrárnu na tř. 9. května.
Zde se seznamuje, jak sama vzpomíná, s „opravdovým mužským“, který jí každý den vozí čerstvé zboží z pekáren, s Františkem Kašperem. V roce 1961 se vzali.
František Kašper, ač invalida s vážnými problémy po zranění, nechtěl být nikdy na obtíž. Žil a pracoval naplno.
I po svém odchodu do důchodu nezahálel. Pomáhal na stavbách ve městě, stavěl prodejny a svůj um a šikovnost zanechal i na zimním stadionu.
Byl to skromný člověk pevných zásad, přímočarý s jasným názorem a postojem k životu. Nepodléhal náladám doby, nikdy se nikam nehnal, své zásluhy nikdy nezdůrazňoval, i proto zůstával stranou. Pan Kašper je nositelem mnoha československých, sovětských, ruských a zahraničních vojenských vyznamenání za zásluhy o naší svobodu.
Miloval svou obětavou manželku, měl rád život a mladé lidi. Vzpomínám, jak doslova omládl při loňském setkání s dětmi v táboře a při setkání s ruskými dětmi při jejich pobytu u nás.
Příběh opravdového člověka se uzavřel 1. 1. 2008 v nedožitých 86 letech, kdy pan František Kašper došel konce své životní cesty. Odešel jeden z posledních hrdinů - odešel opravdový člověk. S Františkem Kašperem jsme se rozloučili 9. ledna 2008 v obřadní síni rumburského hřbitova. Věnuji mu tuto vzpomínku jako čestnému členu Česko-ruské společnosti v Rumburku.
Františku, nezapomeneme!