Záhadný nadpis spojující zdánlivě nespojitelné, nadpis zahrnující obrovské množství od významných přes ty méně významné až po nicotné... proč? V čase končícího léta, v čase hojnosti slunce, zeleně a darů přírodních jsem zatoužil vkročit do temnoty. Odhrnout onen závěs přehozený naší úspěšnou, spěchající, dravou a flexibilní společností přes ony bezejmenné.
„Dějiny naší doby jsou tak nesmyslné jako nikdy předtím. Jednou je budoucí historikové budou detailně analyzovat... A přece jsou dnes a po všechny časy vysvětlitelné jenom tím, že jsme chtěli vystačit s kulturou bez etiky.“
Schweitzer Kulturphilosophie 1923
Přehoupla se půlnoc, dvanáctý leden předal svou vládu lednu třináctému Léta Páně 1866, počestní občané Phillipsdorfu, tedy dnešního Filipova, tvrdě spali po namáhavém dni. Všichni až na rodinu do té doby bezejmenné dívky Magdaleny Kade. Smrtelně nemocná ležela ve svém skromném loži a snad se tiše modlila... Tisíce podobných denně umírá, bezejmenných před svou smrtí a bezejmenných i po ní, v ústraní zastrčení na odděleních onkologií.
Media o nich nemluví, leda ve spojitosti se skandály péče či čehokoliv jiného. Nehodí se do zpráv o úspěšných, zdravých a výkonných, nehodí se tam ani staří - byť zdraví, přehodili jsme přes ně závoj, aby nám nekazili náš „sen“.
„K nesvobodě přispívá přílišná pracovní zátěž. Už po dvě či tři generace žijí tak mnozí jenom jako pracovníci, a ne už jako lidé“
Schweitzer tamtéž
A pak se to stalo, oficiálně se tomu říká zázrak. Magdaleně se zjevila ta, ke které směřovala své poslední modlitby. Zjevila se jí Panna Marie a zázračně dívku uzdravila. Léta Páně 1870 byl položen na ono místo zázraku základní kámen kapličky, z kapličky se stal kostel a z kostela se stala slavnostně roku 1926 „bazilika minor“ a je jí dodnes.
„Skutečně mezi námi už po dvě generace působí úplně nehumánní myšlenky, vyslovované s ošklivou otevřeností a s autoritou logických zásad. Ve společnosti se vytvořila mentalita odrazující jednotlivce od humánnosti.“
Schweitzer tamtéž
Zbývají už jen Ti bezejmenní, třeba Ti, co byli ošetřováni v přilehlém klášteře, nebo Ti, co jsou dnes opatrováváni v dnešním domově důchodců. Stál jsem dlouhou dobu před bazilikou, bylo před koncertem varhanní hudby, díval jsem se na její honosnou stavbu, mé oči se zastavily až na kříži, jenž jí korunuje. Jako chudý příbuzný je k ní přilepený domov důchodců. Mé nitro se zachvívá úzkostí nad tím vším, v mysli defilují stavby posledních let - Sazka Aréna, rostoucí dálnice, plánované jezy na Labi, olympiáda, o rovné dani ani nemluvě. Miliardy a miliardy pro ty „úspěšné“ ne proto, aby mohli žít, ale aby se mohli bavit, užívat si, konzumovat víc a víc, zatímco za šedivými zdmi baráků, které mají sotva na provoz, slouží ve dne v noci za deset tisíc hrubého sanitáři starající se o rodiče a prarodiče oněch úspěšných.
Za šedivými zdmi starých baráků, jenž se staly „celým světem“ pro ony staroušky, slouží nepřetržitě sestry o trošku lépe placené oproti sanitářům. Jsou očima, ušima i údy těm bezejmenným, které přirozenost života posunula na svou hranici. Jsou světlem v temnotě pro Ty, o které se vlastní rodina nechce nebo nemůže postarat. Je mi smutno na duši... Je mi hořko při sledování „kašpárků“, kterým lítá od huby za každou větou slovo „humanita“ a „svoboda“, přitom by nejraději člověka sedřeli z kůže a vycuclého, nepotřebného odhodili - rád bych jim vzkázal, že když už se nechtějí „propadnou do pekel“, kam bezesporu patří, ať raději mlčí, neboť tohle slovo mohou s čistým srdcem říkat jen Ti, co ve dne v noci slouží bezejmenným na jejich poslední cestě, a pak už jen Albert Schweitzer. Nesmírně si Vaší práce vážím a obdivuji Vás, přijměte to prosím jako pokorný dík, když víc bohužel nezmohu...
„Vše co život podporuje a rozvíjí, je etické. Vše, co život ničí a podvazuje, je zlem.“
Schweitzer
Krásný zbytek léta všem
Marcus.tullius
