S potěšením zjišťuji, že redakce v rámci oslav třístého výročí dostavby a vysvěcení klášterní lorety zařadila do posledního čísla i můj vzpomínkový příspěvek ve vztahu k této loretě.
Jen musím upozornit, že nedopatřením při sazbě ve třetím sloupci článku na počátku ve větě počínající „ Já nejprve do Krásné Lípy“ vypadla druhá část věty „on zas do České Lípy.“ Mohlo to v dalším dělat u čtenáře dojem, že v té době byl krajský soud v Krásné Lípě a nikoliv v České Lípě.
Když se dostávám znovu k tomuto příspěvku, musím se ještě vrátit k té části, kde se zmiňuji o riziku poškoze-ní a omezení přístupnosti lorety. Narozdíl od současné módní kritiky všeho, co by jen zdaleka mohlo zavánět komunismem, jsem přesvědčen, že tehdy za „komunismu“ byla ochrana kulturních památek před poškozováním nebo dokonce přímo vandalismem lepší než je tomu dnes. Takové nesmyslné sprejování nebo úmyslné poškozování náhrobků a vykrádání kostelů se nevyskytovalo a ani dobře nebylo možné. Ze své advokátní praxe právě v souvislosti s loretou mohu uvést jeden takový příklad.
Někdy před pětatřiceti až čtyřiceti lety bylo možno spatřit, že jedna ze soch na kamenné balustrádě před loretou má čerstvě uraženou vztyčenou ruku.
Pachatel byl brzo zjištěn. Šlo o mladíka, který v noci v podnapilosti z pouhé bujnosti ruku u sochy něčím urazil.
Bezpečnost ho vzala hned do vazby a protože už tehdy ve všech vazebně projednávaných případech musel mít obviněný obhájce, obhájcem jsem mu byl ustanoven já. Prokurátor na něj pak vznesl obžalobu pro trestní čin úmyslného poškození majetku v socialistickém vlastnictví s vyšší kvalifikací - škoda většího rozsahu. Poškození bylo znalcem odhadnuto na 40.000,- Kč.
Pamatuji se na to hlavně proto, že jsem se při obhajobě snažil dosáhnout předkvalifikace.
Aby byl skutek posuzován jako poškození soukromého majetku, kde byla trestní sazba nižší, uváděl jsem, že jde přece o majetek církevní, tedy soukromý, který se nemůže těšit stejné trestní zákonné ochraně jako majetek v socialistickém vlastnictví. Neuspěl jsem. Soud zcela oprávněně sochu uznal za státem chráněnou kulturní památku a odsoudil mého klienta podle obžaloby.
Zakrátko pak bylo možno vidět, že ruka byla na sochu čerstvě „přidělaná“.
Asi za dva roky nato došlo k rekonstrukci a výměně poškozených částí kamenného zábradlí celé balustrády a současně k renovaci všech soch, včetně té nové vyspravené, takže dnes už by nebylo možno poznat, která z nich to byla. Kdo tehdy hradil náklady rekonstrukce, zda stát či církev, nevím. Byly však jistě značné. Ještě nyní jsou největší zevní okrasou lorety.
Už z tohoto jednoho případu je patrno, že postihy za podobný vandalismus byly přísnější a tudíž i ochrana všech kulturních památek účinnější, než je tomu dnes.
