Autor článku ve svém příspěvku informoval o realizaci koncertu Rumburského komorního orchestru při příležitosti oslav 300 let od založení Lorety.
Informuje zde o programu orchestru i některých sólistech. K dokonalosti vystoupení však autor článku postrádal dvě věci: úvodní slovo a notové pulty, které si členové nosí samostatně a nejsou jednotné. K těmto dvěma „nedokonalostem“ koncertu lze za Dům kultury Rumburk vyjádřit následující: Vystoupení s velkým časovým předstihem projednával ředitel DK s vedoucím orchestru panem M. Lošťákem.
Jeho požadavky, návrhy a doporučení vůči realizaci koncertu byly ve všech směrech plně akceptovány. O úvodním zahájení nebo notových pultech při tomto jednání nepadla ani zmínka.
Naopak, byl projeven zájem o další spolupráci ze strany Domu kultury Rumburk s RKO a byl sjednán i předvánoční koncert. Dům kultury zajišťoval tuto akci propagačně i technicky v kontextu požadavků vedoucího souboru. Důležité je však říci, že přitom nebyl hlavním pořadatelem této akce, ale pouze spolupořadatelem. Hlavním pořadatelem oslav 300 let Lorety v Rumburku je totiž Římskokatolická farnost - děkanství Rumburk. Úvodní zahájení koncertu je zajisté vždy vhodné pro všechny návštěvníky a při těchto akcích by mělo být tradiční. Je to však výhradně záležitostí přípravy ze strany hlavního pořadatele. Ta okolnost, že se RKO po letech spolupráce s domem kultury nedokázal dohodnout na nákupu notových stojanů i za situace, kdy bývalá ředitelka DK paní Menšíková dřívější koncerty RKO zahajovala a činnost orchestru plně podporovala, je přinejmenším podivná.
Tento letitý, jistě právem kritizovaný nedostatek situovat jako nevstřícnost současného vedení domu kultury je v tomto kontextu až komické. Faktem bez zbytečných komentářů zůstává, že při tomto vystoupení projevil dům kultury značnou vstřícnost tím, že ač nebyl hlavním pořadatelem akce, která nebyla ani součástí jeho dramaturgického plánu, koncert technicky i propagačně zajistil a hradil i výlohy s tím spojené. Požadavky vedoucího souboru byly v plném rozsahu akceptovány.
Celkově lze tedy konstatovat, že autor článku Jan Klempíř si v závěru svého vyjádření „zaplakal na cizím hrobě“.
