S tříměsíčním časovým odstupem a u příležitosti nedožitých devatenáctých narozenin mého syna Davida bych rád tímto článkem poděkoval všem těm, jejichž kondolence jsem nebyl do dnešního dne schopen otevřít, všem těm, kteří se s ním přišli rozloučit, i těm, kteří s námi byli v mysli, neboť měli neodkladné povinnosti jinde. Velký dík patří panu faráři Kujanovi, stejně tak panu Cinkovi. Oběma za lidský i plně profesionální přístup. Opravdu velký dík.
Obrovský dík patří slečně Klárce, která dávala a přijímala tolik lásky, že Dáda mohl odejít jako ten nejšťastnější.
Děkuji Dádovu nejlepšímu kamarádo-vi Malíkovi za organizaci nedělní gentlemanské jízdy i Policii České republiky za pochopení a aktivní spolupráci na této motorkářské akci.
Velmi děkuji Jindrovi Streckerovi - on ví za co.
Děkuji Romanovi, Zdeňkovi, Martinovi stejně jako všem „mým“ klukům za hladký průběh.
Děkuji všem Dádovým spolužákům, kamarádům a kamarádkám, kteří občas někde zapálí svíčku či nechají kytičku, nebo si jen tak vzpomenou.
Dík největší patří mé úžasné manželce za to, že mi tak skvělé syny dala a vychovala. Za to, že jsou s Dádovým bráškou Lukášem tak stateční a silní. Lukáš dnes ani nemůže dohlédnout, jakou je nám oporou.
Z našeho světa odešel hotový, stoprocentně charakterní a po tři roky úžasně zamilovaný mladý muž, který měl již naprosto jasno. Náš svět ho nestačil nebo nedokázal zkazit.
Kdybych byl kněz, řekl bych asi cosi o nominaci na anděla lásky. Krásně a často se smál, nesnášel líné závistivce, tlučhuby a hochštaplery. Uměl se podívat dál. Jako čtrnáctiletý si připravil do šuplíku k patentování systém a pohon rychlovlaku, který Japonci průběžně stále řeší. Žil opravdu naplno a já se od něho učil. Má puberta možná skončila před sedmi lety. Dádovu pubertu si však ani neuvědomuji.
Naučil mne toho tolik, že se často ptám, jestli opravdu odešel můj syn, nebo otec. Dáda zůstává mou velkou oporou a vždy na něho budu velice hrdý.
Můj otec byl profesorem na lesárně v Písku, mamka učila na základce, kam jsem chodil i já. To mi jasně určilo statut šprta se samými jedničkami, který otec ještě vylepšil o ranní studium jazyků. Škola mi tedy začínala doma o 2 hodiny dřív. V patnácti letech jsem stál před státnicemi. Mezitím však přišla okupace a můj otec, jako opravdu čestný komunista, svůj nesouhlas vyjádřil dost jasně. Mně se tím zavřely všechny možnosti dalšího studia a s velkou protekcí mne plačící mamka v černých šatech vezla do Prahy do učení na zedníka. Tato dnes veselá historka mi do dubna 2007 přišla jako můj největší životní průšvih. Bylo to ale to nejlepší, co mne mohlo potkat. Od té doby si vážím všech schopných a čestných lidí stejně, jestli mají montérky nebo prezidentské sako. Od té doby vím, kolik je dvacet korun, když je nemáte, a každý den si vzpomenu. Se zlatým odznakem vzorného učně jsem po roce nastoupil na stavební průmyslovku a dostal se i na vysněnou architekturu. Na učňáku jsem se naučil kouřit, na což mi otec odmítl přispívat. Naučil jsem se tak v patnácti starat o sebe sám, a to mi zůstalo.
Táta mne naučil jazyky a dal mi básničku Rudyarda Kiplinga „KDYŽ“, což bylo víc než všechny prachy.
Nyní mne potkal životní průšvih opravdu. Týden před tou tragédií bych vsadil vše, že se raději zastřelím, než bych čistil synovi boty do rakve. Čistil.
A rekapituloval jeden vztah, který již nejde vrátit nebo opravit. Přeji Vám všem, abyste v podobné situaci mohli říct jako já, udělal jsem pro něho snad maximum, neublížil jsem mu, nikdy ho neuhodil, jenom miloval. Velmi intenzivně jsem vnímal, že to je o každém mezilidském vztahu, neboť účet přijde jednou všem, i těm, co si myslí, jak to jejich ubližování je anonymní nebo beztrestné.
Pochopil jsem mnoho věcí za poslední měsíce, ale zdaleka ne všechno. Vím jistě, že přírodní chrám Strom života na Dymníku jsou opravdu Davidovy kameny. Miloval to místo a zároveň i velmi respektoval. Tato brána pro energie světů nám ani netušených snad čekala i na něho, aby pomohl zmnohonásobit její účinky.
Děkuji všem přátelům ze světa, kteří pomohli s výpočty a přesnou lokalizací této stavby jako jediné svého druhu v Evropě. Děkuji Petru Barcalovi za významnou technickou pomoc při realizaci. Byla to jediná stavba, kde mi opravdu vadilo rozhodnutí na zrušení a odstranění stavby a Petr mne prostě donutil ji dodělat. Návrh na odstranění stavby golfové klubovny mne tak nepřekvapil.
Poprvé zde využiji příležitosti k tomu, abych se vyjádřil k lidem, kterých je mi sice líto, ale pomoci jim neumím. K lidem, kteří pomlouvají vše a všechny. K lidem, za kterými tu zůstane jen trochu smrádku a pes neštěkne.
Děkuji Bohu, že dělám práci, která mne baví a že si mohu plnit své dětské sny.
Nadstavbou je pak radost ostatních.
Přeji všem, aby už za svého života mohli říct, že nežili zbytečně. Dáda tu rozhodně zbytečně nebyl. Rozdal tolik štěstí, radosti a pozitivní energie, jako jiní by nestihli za deset životů.
Nebyl z generace Rychlých šípů, ale to, že silnější musí pomáhat těm slabším, chápal jako samozřejmost. Věděl, že dávat musí tolik, kolik bere. Pak je vše v pořádku. Proto také nechávám v tomto krásném kraji víc než mi dal a stavbiček čeká v mé fantazii ještě hodně.
Ty nešťastníky, kteří nemohou spát, neboť stavím prý z dotací EU, udělám opravdu nešťastné přísežným prohlášením, že jsem ve skutečnosti nedostal ani euro. Naopak bych rád nějaké poskytl, pokud by to alespoň trochu omezilo diktaturu Bruselu. Nejsem ani příznivcem úvěrů a půjček. Je to jen o práci.
Snažím se nikomu neškodit a pomáhat tam, kde je třeba. Je to i tomuto krásnému kraji - českému nizozemí - kam bych rád, aby se naše děti vracely a byly na něj hrdé. To si přál David a přeje si to Lukáš. Mnozí z nás sní nad letáky cestovních kanceláří a nedokáží zvednout oči a rozhlédnout se.
Po kraji i po svých blízkých. Žijeme v zajetí překroucených hodnot a v době silné disharmonie. Kdyby jeden táta po přečtení tohoto článku místo na pivo si šel zahrát s klukem fotbal, nepsal jsem tento článek zbytečně.