Touha mít a dobít, touha stará jako lidstvo samo, touha jen o něco mladší než pudové „bojuj nebo uteč“. Touha, která se v každém období lidských dějin vynoří a pouze s jinou maskou se naplní. Co dříve bylo „pro větší slávu Říma“, později pro víru Kristovu, vykrystalizovalo v obranu demokracie a svobody. Není jednoduché dostat masy pod prapory, jen tak s nimi něco nehne, je třeba nepřítele a není-li skutečný, aspoň domnělého. Najde-li se a dobře se lidu podá, nastávají divy.
Lid včera demokratický je dnes schopen pro otčinu, svobodu a budoucnost svých dětí lynčovat „nepřítele“. Nepřítel se mění od pohana, přes žida a buržousta či nověji bolševika až po muslima. Musí se měnit, lid otupí, k nepříteli jako k čemukoliv co se vleče a příliš dlouho se nemění. A lid musí žít ve strachu, jinak začne přemýšlet a začne-li přemýšlet, nelze ho tolik ovládat a nelze-li ho ovládat, nastává (probůh pro vládnoucí kastu) demokracie. Nejhorším zrnem je pak občan, který přemýšlí, nedá na rádoby odborníky, kteří přece vědí, co je pro ně(j) nejlepší, a vytrvale se ptá proč?
Vzpomeňte na svá dítka, jak Vás dovedou svou otázkou „proč?“ dostat do úzkých, ba až k hranici, kdy nevrle odpovíte „protože to tak je.“ Tak mě tak napadá, že proto asi máme zákon o poskytování informací s klauzulí o zaplacení nákladů na tisk, kopíro-vání a bůh ví co ještě, aby se probůh občan neptal na správu věcí veřejných donekonečna a nepřivedl nás k srázu.
Vždy mi vrtalo hlavou, proč se platí poplatek za psy a za kočky ne. Zeptal jsem se a odpověď mě odzbrojila: „Protože to je v zákoně“. Co je to za zákon, který není logicky pro občana odůvodnitelný?
Temné údolí říčky Kamenice, torza budov propadajících se do nicoty. Obrovská síla přírody mění a přetváří denně lidskou snahu. Ticho vůkol, jen ta říčka. Polorozpadlá strážní věž, zavřete oči a uslyšíte štěkot psů a německé povely „loss, loss“ či „raus, Schwei-ne“. Stojím uprostřed Koncentračního tábora Rabštejn. Tábora pracovního, tedy opravdu pracovního, žádné cílené vyhlazování, oběti si vyžádá děsivé pracovní nasazení, špatná strava a kruté zacházení. Je jich do konce války pětapadesát.
Stejné místo pár kilometrů od České Kamenice, vítězové urazí posměšný nápis „Arbeit macht frei“. Bachaři vinní zvěrstvy dávno utekli. Řádí se však stejně krutě, ba snad i víc. Koncentrační tábor se přejmenuje na internační - to nevyvolává takové asociace.
Lesem už zní jen „táhni, ty německá svině“. Počet obětí za rok fungování tábora - devadesát tři. Msta je sladká, moc nad bezmocnými opájí k hrdinným činům.
Přišel rok 2005 a město Česká Kamenice instaluje pamětní desku obětem koncentračního tábora Rabštejn, ani zmínka o tom internačním a zvůli a mstě vítězů na bezbranných a nevinných.
My jsme vítězové a nebudilo by to dobrý dojem... Vítězové nemohou být zlí... Nebýt pana Rosenkrance z děčínského muzea, vše by prošlo.
Je to pár týdnů, co se Ústecký kraj rozhodl sloučit dvě úplně odlišné školy, lesnickou a sociální ve Šluknově. Trochu to ve výběžku „zabublalo“, ale už je klid. Stejně jako když nám sebrali vlakové spoje, a pak ta krize s autobusy... zabubláme a je klid. Kam zmizí ušetřené peníze? Kraj si mne ruce, starostové trošku zahrozí, ale nač nastavovat krk - kraj se nažere a volič zatleská za snahu. O co přijde výběžek příště? O nemocnice? Ne, ty budou zprivatizované a až se bude platit za návštěvu a recept, bude to fajn byznys. Dnes, když Vás rozbolí o víkendu zuby, můžete si dojet na pohotovost do Ústí.
Svoboda bez možnosti změny není svobodou. Zakřičme si a dost hlasitě kraji své „NE“. Máme volbu, jmenuje se Liberecký kraj. Nevím, jestli tam bude lépe, ale hůře než pod panem Šulcem a Ústím určitě ne. A pak - srovnejte pohodlí cesty do Liberce či České Lípy s cestou do Ústí či Děčína...
Závěr? Můžeme čekat a odepisovat každý půlrok jednu nezbytnost, o kterou nás kraj připraví, a nebo jednat a říci NE! Je to na nás - na starostech a občanech - voličích.
Pěkný zbytek dne a krásné jaro v tom našem výběžku přeje všem
Marcus Tullius
