Počátky českých baráčnických spolků sahají do 2. poloviny 19. století, do doby vzniku různých podpůrných a vzdělávacích spolků. První baráčnický spolek vznikl v roce 1873 v Kolíně. Název dostal od „Baráčku“, tedy hospody „U Šleitrů“ - domku, kde se členové nově vzniklého spolku scházeli. Nejedná se tedy o společnost lidí, kteří by museli vlastnit nějaký dům či jinou nemovitost, jsou to lidé, kteří mají vztah k myšlence zrozené v této budově. Činnost se původně zaměřovala na podporování vdov, sirotků a nemajetných vůbec. Brzy začaly vznikat další baráčnické spolky po celých Čechách. Vedle dobročinnosti se brzy začal klást důraz na vlastenectví. Od začátku se jednalo o spolek nepolitický, složený ze všech tříd obyvatelstva, který se snažil o udržování lidových tradic a zvyků. Dnešní hlavní náplň je podobná jako kdysi, tedy návrat k českým zvykům, krojům, předmětům a také prohlubování lásky k vlasti, národu a rozšiřování vzájemné úcty mezi lidmi.
Nejvyšším orgánem je veleobec, která vznikla roku 1874 v Praze, a je rozdělena na župy, ty pak na obce. Rumburská obec, založená v roce 1992, patří mezi dvě nejmladší obce v republice. Dříve zde existovaly národní výbory, které udržovaly české tradice. Po jejich rozpuštění členové chtěli, aby se tato myšlenka vlastenectví mohla šířit dál, proto se přihlásili pod obec baráčníků, kteří usilovali o stejnou věc. Baráčnická obec je zájmová, nevýdělečná organizace. Pouze dětské akce jsou podporovány městem. Ročně je vybírán spíše symbolický poplatek, ze kterého jsou odváděny kontribuční poplatky veleobci a zbytek slouží na udržování rychty. Rychtu měli Rumburští nejdříve pronajatou, ale poté, co jim ji město chtělo prodat, drželi členové baráčnictva při sobě, požadovanou částku dali dohromady a rychtu koupili. Ne každá obec má to štěstí, že může mít vlastní „baráček“. Mnohde se baráčníci scházejí pouze v pronajatých sálech. Rumburská baráčnická obec má okolo 180 členů, většinou se jedná o starší lidi, protože mladí nemají příliš zájem lidové tradice uchovávat.
K náplni patří mimo jiné i udržování krojů. Zde v pohraničí ale lidové kroje nemají svou tradici, protože docházelo k velké migraci obyvatel. U nás je typický takzvaný pracovní kroj, čili „svéráz“. Základem je bílá košile vyšívaná v národních barvách podle předepsaného vzoru a černé kalhoty nebo sukně. Muži navíc nosí místo kravaty červenou pentli.
Výborem baráčníků je konšelstvo, pro které se používá specifické oslovování svých členů. Tato pojmenování převzali z názvů členů městské a venkovské správy v českých zemích před rokem 1848 a velkou měrou přispívají k tomu, aby se na toto titulování nezapomnělo. Hlavou obce je rychtář, který má pod sebou syndika, ten se stará o zapisování ze schůzí apod. Dále je zde berní, čili pokladník, a šafář, který udržuje rychtu. Důležitou funkci má i švandymistr, který se stará o pořádání zábav, plesů a jiných akcí. Ostatní členové se oslovují „tetičko“ a „sousede“.
Baráčníci se vzájemně scházejí a navštěvují, většinou to bývá u příležitosti jubilea některého z baráčníků. Udržují ale také přátelské vztahy s ostatními obcemi. Každý měsíc se scházejí rychtáři V. župy v Mladé Boleslavi. Z finančních a časových důvodů se však pravidelně rumburské baráčnictvo nemůže účastnit, na podobné akce jezdí jednou až dvakrát do roka. Každý podzim se pak koná hodnotící zasedání, kde se shrnuje činnost uplynulého roku, a jednou za dva roky volební zasedání, kde je voleno nové konšelstvo a jeho členové skládají slib.
Pořádají také spoustu akcí, například letos se konal již třetí baráčnický ples, který se nesl jak jinak než v lidovém duchu. Na začátku se tančila „česká beseda“, tj. lidový kolový tanec. Protože rumburští baráčníci nemají svůj vlastní folklórní soubor, spolupracují s krásnolipskou Dykytou a s mladoboleslavským Šafránem. Ples udával rytmus polky a valčíku. Mezi další pořádané akce patří například Masopust v maskách, Den dětí, Čarodějnice, Václavská zábava, Pomlázková zábava a mnoho dalších. Při těchto akcích se jako pocta podává chléb se solí.
V roce 2002 oslavilo rumburské baráčnictvo 10 let své činnosti a v roce 2004 se konala další významná událost. Tou bylo slavnostní přijetí rumburského baráčnického praporu mezi prapory ostatních obcí. K této příležitosti přijel i praporečník z veleobce.
Baráčnické spolky mají pro historii národa obrovský význam. Udržování tradic je velmi důležité a díky těmto lidem neupadnou v zapomnění. Je jen škoda, že nejsou nikým podporováni a téměř vše si musí hradit ze svého, protože se najde jen málo podobných organizací, které se v dnešní době snaží vracet k symbolům češství.
