Zimní slunovrat býval kdysi dávno časovým mezníkem starého a nového roku. Pokusy o změnu přinesli až římští konzulové, ale nejvíce tento prastarý kalendářní řád ovlivnil Gaius Julius Caesar, který stanovil v roce 46 př. n. l. začátek nového roku na 1. ledna.
Tímto rozhodnutím byl nastartován Juliánský kalendář, ke kterému se přimkli i kněží. Až roku 1582 nařídil papež Řehoř XIII opravy kalendáře, které posunuly začátek nového roku na jiné datum. V tehdejším světě to však vyvolalo veliký chaos, protože na mnoha místech začínal rok v různých obdobích.
Přesto snahy o sjednocení začátku roku neustávaly a všeobecně našly odezvu až v 17. století, kdy byl 1. leden přijat jako občanský začátek nového roku. I naši předkové se v žertech loučili se starým létem a hlučně a vesele vítali léto nové. Penězi přitom obdarovávali ty, kteří zpívali a vykonávali boží služby. Panstvo také obdarovávalo své služebnictvo a čeleď, čímž vyjadřovalo spokojenost s jejich prací. A města posílala dary městům spřáteleným.
Zajímavě se v tomto čase projevovali školští bakaláři, dnes bychom řekli učitelé. Jejich výsadou bylo malování a zasílání „minucí“, což byly zdobené kalendáře s věnováním na titulní straně. Rozesílali je šlechtě, pánům purk-mistrům a radním měst. Bakaláři si tak přivydělávali nějaký ten groš do svého váčku, aby svá vyprahlá ústa od ustavičného mluvení mohli v šenku svlažit. Tento starodávný zvyk zanikl v době tereziánské, kdy byl v roce 1748 vydán patent o tisku, kolkování a prodeji kalendářů. Koncem 19. století se ujala ve společnosti grafická novoročenka a její používání, jak se v současnosti jeví, vydrží asi dlouho.
V poslední době se opět rozšířily i minuce, neboli kalendáře, které se rozesílají těm nejvěrnějším, ale určitě ne pro naplnění odesilatelova váčku.
V každém případě PF i letos, přátelé.
