Vynikající hudební orchestr nelze udělat, ten se musí zrodit. A vše, co se rodí, rodí se odříkáním, odhodláním a úsilím. O tom všem by mohl vyprávět Mirko Lošťák, dlouholetý učitel rumburské základní umělecké školy. On to je, který ke konci každého roku připraví s Rumburským komorním orchestrem potěšení pro hudbymilovné posluchače v podobě Vánočního koncertu.
V této době, kdy srdce lidská jihnou a jsou daleko více otevřena porozumění pro sounáležitost, přivedl na pódium rumburského gymnázia k notovým pultíkům lidi, kteří se s láskou k hudbě scházejí a nehrají jen pro sebe. Přijímat hudbu potom z jejich rukou lze pouze s požitkem a nadšením, které na posluchače z jejich výkonů přechází. Pódium v neděli 17. prosince obsadilo hned na začátku mládí, dětský pěvecký sbor ZŠ U Nemocnice. Za doprovodu omlazeného komorního orchestru pohladili duši přítomných posluchačů zpěvem barokních koled. Zmiňuji se o omlazeném „komoráku“. Nelze pominout to, že jeho líhní je dlouhodobě právě rumburská umělecká škola. Zde objevují žáci základy hudby s mladou dychtivostí, aby potom někteří z nich objevili to krásné dobrodružství při společné souhře. Toto hudební mládí je nekonformní, odvážné, ale i tvárné. Mohli jsme se o tom přesvědčit při provedení romance z klavírního koncertu d mol salzburského mistra Mozarta v podání Petry Kalčíkové. Také hostující trio sólistek Kláry Brabníkové, Jany Honců a Michaely Steklé dokázalo při zpěvu zaujmout auditorium svou interpretací písní Johna Hiltona a posluchači to v závěru dlouhým intenzivním potleskem ohodnotili.
Uznání obecenstva však neznamená, že komorní orchestr dosáhl maxima. Cesta vede dál a snaha udržet si získaný zájem předpokládá i to, že orchestr bude držet krok s vývojem života, který má zrychlený puls.
To, že se to podaří, bylo slyšet nejen při prezentaci skladeb Mirko Lošťáka, ale i z obsazení dvou kontrabasů, o kterých se říká, že „basa tvrdí muziku“. Obecenstvem s neskrývanou radostí přijatý přídavek v podobě populární skladby známé pod názvem „Já sním o Vánocích ...“ podtrhl na závěr vánoční charakter koncertu a přesvědčil mne znova o tom, že umělec nemůže pracovat bez úzkého kontaktu s obecenstvem. Je jenom škoda, že soubor, který přerůstá domácí možnosti, není více využit i mimo hranice města.
