V souvislosti s oslavami 100. výročí gymnázia jsme pro vás připravili rozhovory se dvěma profesory, kteří se na gymnáziu jako kolegové nikdy nepotkali. Jeden z nich zrovna končil svou učitelskou dráhu, když potkával toho druhého na chodbách jako studenta.
Emil Tuma, bývalý profesor rumburského gymnázia v letech 1951 - 1993 a 1994 - 1997, vyučoval biologii a filozofii. Jaromír Rauch, profesor rumburského gymnázia, vyučuje od roku 2002 dějepisu a základům společenských věd. Oběma děkujeme za jejich čas i ochotu.
Proč jste začal vyučovat právě na rumburském gymnáziu?
T: Rozhodl jeden ministerský úředník. Snažil jsem se zůstat ve svém rodném Polabí, ale podvolil jsem se (konečně nic jiného mi nezbývalo) a nelituji toho.
R: Bydlím v Rybništi, mám příslušné vzdělání, studoval jsem tu, bylo volné místo… jednoduchá rovnice.
Kdo z vašich kolegů vás nejvíce ovlivnil?
T: Hned na začátku jsem poznal kolegu Alexandra Hermutha. Mně bylo 23, jemu asi 40, měl děti, říkali jsme mu otec Helmuth. Byl to skvělý charakterní člověk.
R: Těžko říci, ale pokud mám vybrat jedno jméno, tak asi nejvíce Lenka Laubrová… jako má třídní z časů studia i jako současná kolegyně.
Který student nebo třída vám nejvíce utkvěli v paměti?
T: Nejvíc vzpomínám na Ervína Knoblocha, kterého jsem učil hned na začátku svého kantorského působení. Byl to už jako student nadšený botanik, později vystudoval fytopaleontologii a stal se uznávaným odborníkem. Bohužel se s ním na chystaném srazu nesejdu, zemřel před dvěma roky.
R: V letošním roce odmaturovala má první třída, takže momentálně vedou přirozeně oni.
Vzpomenete si na váš nejveselejší zážitek spojený s gymnáziem?
T: Bylo jich mnoho. Když jsem v roce 1951 přišel na školu, byli jsme většinou mladí a rádi se bavili. Po večerech jsme se scházeli ve sborovně. Někdo přišel s hrou „na zvířátka“. Na papírky se napsala jména různých zvířat, jeden druh vždy na čtyři papírky. Z klobouku si každý vytáhl lísteček jednoho živočišného druhu. Pak se zhaslo světlo a čtyři držitelé lístečku se stejným jménem se měli hlasem příslušného živočicha dorozumět, chytit se za ruce, dojít k vypínači a rozsvítit. Vznikl nepředstavitelný hluk. A tu se otevřely dveře sborovny a ve světle z chodby se objevila paní školníková Smetanová, strašně naším počínáním pohoršena. Neskrývala svůj hlasitý údiv nad tím, že se lidé s vysokoškolským vzděláním mohou takto bavit.
R: Vzpomenu.
A nejsmutnější?
T: Když jsem musel natrvalo odevzdat klíče od školní budovy a od přírodopisného kabinetu, které jsem nosil v kapse po bezmála půl století.
R: Ty jsem vytěsnil z paměti.
Co považujete za svůj největší pedagogický úspěch?
T: Já o žádném nevím. Ale přispěl-li jsem k tomu, že někteří z mých bývalých žáků mají lásku k přírodě, pak bych si to za úspěch považoval.
R: Navzdory tomu, že se často potkávám se svými bývalými studenty, stále žiji. To není špatné, ne?
Co byste popřál pedagogům a studentům gymnázia do budoucna?
T: Aby byly mezi všemi, kdo žijí pod střechou takřka stoleté budovy školy, tak hezké vztahy, jako bývaly v době, kdy jsem na škole začínal.
R: Příměří, spolupráci, legraci a integraci.
Jak se chystáte prožít oslavy 100. výročí gymnázia?
T: Těším se na setkání s bývalými kolegy i žáky.
R: Intenzivně.
