Nedávno přišel do naší redakční pošty dopis, jehož autor při pátrání po svých předcích zlehka poodhalil již dávno zapomenutou minulost Rumburka. Zjistil, že jeden z jeho předků se více či méně podílel na proslulosti Rumburku jako města vyhlášeného svým pivovarnickým umem.
„Při pátrání po svých předcích jsem našel, že jeden z mých dávných prarodičů, Jan Jiří (Johannes Georgius) Ulbrecht, který se narodil v Rumburku v roce 1698, pracoval v rumburském panském pivovaře jako »braxator« (což by se dalo přeložit jako »stárek«, v angličtině »master brewer«). Později, pravděpodobně po požáru v roce 1724, Jan Jiří odešel na jiné panství Lichtenštejnů, Milotice na Jižní Moravě. Tam pokračoval ve stejně bohulibé činnosti vaření piva, až se ve věku 42 let oženil s Eleanorou Novákovou, s níž stačil mít čtyři děti. Jeho nejstarší syn pak kráčel v otcových šlépějích,“ píše profesor Jaromír J. Ulbrecht ve svém dopise a pokračuje: „Když jsem po mnoha letech emigrace ve Velké Británii a ve Spojených Státech hledal rumburský panský pivovar, našel jsem jenom zříceninu, jejíž další osud je pravděpodobně nejasný. Tento příspěvek jsem nepsal proto, abych se chlubil svým rumburským původem, nýbrž v naději, že se mi podaří zjistit, jaká je historie vaření piva v rumburském panském pivovaru a kdy se tam pivo přestalo vařit a jaká je budoucnost rumburského panského pivovaru, jehož zřícenina leží v samém středu města?“
A protože odpovědi na tyto otázky jsou velice zajímavé, rozhodli jsme se seznámit s nimi i vás. Vždy je totiž dobré vědět, jaké kořeny máme a která vzácná tekutina koluje v našich žilách. V žilách Rumburáků je to podle všeho pivo.
V Rumburku se vařilo, pilo a čepovalo pivo od nepaměti. A co Rumburk Rumburkem stojí, měl pivovary dva - jeden panský a jeden měšťanský.
Již v roce 1534 vydává tehdejší majitel Tolštejnského panství Georg ze Schleinitz rumburským měšťanům privilegium, které jim dává právo na výčep piva a vína, a také na dva výroční trhy v roce a na týdenní obilný trh, který se konal každou středu.
V průběhu 16. století byl městský statut Rumburku upevněn ještě další řadou výsad udělených vrchností i samotným panovníkem. O tom hovoří dosud nejstarší v originále dochovaná listina - privilegium Christopha ze Schleinitz ze 4. října 1579. Christophovo privilegium potvrzuje v devatenácti bodech stávající výsady města Rumburku a rumburského měšťanstva a ještě je rozšiřuje. Kromě práva na pořádání trhu a svobodného prodeje soli se toto ustanovení týká i práva várečného. Díky tomuto privilegiu směli Rumburští používat vlastní sladovnu jako dosud a v obecním pivovaru a pánvi mohli vařit ječmenové i pšeničné pivo podle starého pořádku. S vařením začínali každoročně na sv. Bartoloměje (24. srpna) a končili na Velikonoce. Pivo však směli vyrábět pouze pro spotřebu v městečku. Na sv. Valpurgu (25. února) měli své vrchnosti z každého strychu rumburské míry pšeničného piva a z každé várky odvádět ke dvoru Rumburk jeden strych mláta rumburské míry a platit půl bílého groše, zatímco z míry ječného sladu, která měla 18 budyšínských strychů, měli platit čtyři bílé groše. V době, kdy nesměli měšťané pivo vařit, mohli ho kupovat jen od své vrchnosti.
Budova měšťanského pivovaru včetně sladovny stála na dnešním Lužickém náměstí, hned vedle tehdejší radnice, v jejímž přízemí byl vinný sklípek a šenk. Nutno dodat, že si to tehdejší páni radní uměli pořádně zařídit.
Pozadu však nezůstali ani milostpáni. Ti si pivovar nechali postavit hned vedle zámku, asi i proto, aby byli stále nablízku svému tekutému zlatu a aby mohli kdykoli vdechovat omamnou vůni sladu.
Zřejmě první zmínka o panském pivovaru pochází z roku 1566, tedy 11 let poté, co se Georg ze Schleinitz přestěhoval z Tolštejna na své nové sídlo v Rumburku. V historických záznamech o jeho majetku se píše o panském sídle s pivovarem a sladovnou, k němuž dále náleží poplužní dvůr se stájemi, ovčínem a stodolami - vše vybudováno z kamene. To bylo v době, kdy se městečko Rumburk mohlo chlubit již téměř dvousetletým výročím své existence. A vzhledem k tomu, že základem městského práva byl ve středověku trh, který se bez piva neobešel, lze předpokládat, že již dvě stě let v rumburských žilách a žaludcích pivo vesele kolovalo.
Téměř o sto let později, tedy 4. října 1657, potvrdil nový majitel Rumburského panství Franz Eusebius hrabě Pötting svému městečku Rumburku jeho dosavadní výsady. Především bylo měšťanům povoleno vaření piva ve zdejším pivovaru, a to vždy 14 dní před sv. Havlem (14. října) a jeho prodej až do dne sv. Jiří (24. dubna). Zbývající půlrok měli odebírat pivo vrchnostenské. Kromě toho jim byl povolen svobodný prodej vína v obecním sklepě (tím pod radnicí) a další výsady.
Vařit a prodávat pivo bylo pro měšťany základem městských práv. Císař Leopold I. povolil v roce 1703 „sladovníkům a pivovarníkům od pradávna pololetně právovárečného městečka Rumburku“ spolu s dalšími měšťany z Jiřetína pod Jedlovou založit si cech. Jejich cechovní artikule o 33 bodech konfirmoval 4. května téhož roku 1703 kníže Anton Florian z Lichtensteinu. Členové nového pivovárečného a sladovnického cechu se řídili podle vzoru podobného cechu na Novém Městě pražském. A dařilo se jim tak dobře, že brzy upoutali pozornost dalších sladovníků a pivovarníků v Horní i Dolní Lužici natolik, že ti je roku 1708 požádali o spolumistrovství v rumburském cechu. To jim také bylo povoleno. V té době bylo budoucímu rumburskému stárkovi Jiřímu Ulbrechtovi deset let.
V severních Čechách fungovaly v roce 1734 čtyři pivovarnické cechy, a to litoměřický, duchcovský, českolipský a rumburský. Pod rumburský cech patřilo pivovarnictví na panstvích Bynovec, Česká Kamenice, Děčín, Lipová, Rumburk, Šluknov, enkláva Schirgiswalde a města Česká Kamenice, Děčín, Chřibská, Jiřetín pod Jedlovou, Rumburk a Šluknov. V roce 1757 vyráběl pivovar v Rumburku 559 sudů piva ročně.
Ale pivovarnictví v Rumburku mělo i své černé dny. 23. srpna 1724 vypukl v panském pivovaru požár. Pro nedostatek vody se rychle rozšířil a poškodil kromě bytu vrchnostenských úředníků také sousední hospodářské budovy, stáje a stodoly. Ohrožen byl nejen zámek, ale také kapucínský klášter i s kostelem. Vyhořelo dalších 25 domů. Zřejmě v této době odešel Jiří Ulbrecht vařit pivo do Milotic na Jižní Moravu, kde se nakonec usadil a založil rodinu.
O dva roky později, neopatrností sladovnického učně, vznikl 25. února 1726 další požár, při němž tentokrát vyhořel měšťanský pivovar až do přízemí. Do základu shořela také sladovna a radnice, včetně vinného sklepa a šenku a čtyři přilehlé domy.
Pivo se však v Rumburku vařit nepřestalo, měšťanský pivovar byl postaven znovu a sláva cechu pivovarnického a jeho umění se šířila široko daleko. Svědčí o tom i listina z 29. dubna roku 1774, ve které potvrzuje císařovna Marie Terezie artikule sladovnického a pivovarského cechu Litoměřického kraje, jehož centrem byl Rumburk.
Z dalšího velkého požáru v roce 1804 se však již měšťanský pivovar nevzpamatoval a již nikdy obnoven nebyl. Díky laskavé vrchnosti však rumburští o své pivo nepřišli. Vařit ho směli vždy půl roku ve vrchnostenském pivovaru, zbývajícího půl roku vařila vrchnost sama. Rumburk měl tedy v jednom objektu pivovary dva. V té době bylo zdejších právovárečníků více než sto.
V roce 1849 museli z cechovního svazku rumburských pivovarníků a sladovníků vystoupit mistři z ciziny. Zbývající členové cechu však zůstali spojeni a poslední inkorporace byla uskutečněna 26. června 1869.
Měšťanský pivovar Rumburk, Neusorge, existoval od roku 1751 do roku 1900. Ročně vyrobil 7000 hl zlatavého moku. Panský pivovar knížete Lichtensteina v Rumburku byl založen roku 1579 a fungoval až do roku 1967. Ročně se zde vyrobilo 32 000 hl piva. Posledními majiteli byli Jan II. Liechtenstein (1858 - 1922), Nathan Löw a Ferdinad Hertzka, veřejná obchodní společnost (1922 - 1938), v letech 1938 - 1940 arizační komisařská správa (majetek židů zkonfiskován), 1940 - 1945 Emillián Albert, 1945 - 1948 národní správa (německý majetek zkonfiskován), 1948 - 1967 Severočeské pivovary n. p.
Vyrábělo se zde mj. pivo Rumburský Hraničář 12° (světlý ležák). Ukončení výroby bylo v létě 1967 z důvodu technického vybavení (nedostatečné chlazení, špatný stav ležáckého sklepa). Pivovar byl poté prodán Spotřebnímu družstvu Jednota Rumburk. Lahvovna byla zachována. Stáčelo se zde pivo dovezené v cisternách z Děčína (11 % - 22 000 hl) a ze Šluknova (10 % - 18 000 hl).
Z bývalého pivovaru v Rumburku zmizela v lednu 2005 střecha. Nechali ji odstranit majitelé, kterým se krov i krytina zdály natolik zchátralé, že musely pryč. Jenže pivovar je nejstarší budova v Rumburku, podle archeologů velmi cenná. Památkáři se nyní snaží udělit jí status kulturní památky, zatím se tak nestalo. Stavební úřad v Rumburku další demolice v pivovaru zastavil, ovšem budova je bez střechy a citelně chátrá.
Etikety panského pivovaru Rumburk 1579 - 1967
Měšťanský pivovar spolu s tehdejší radnicí stával v proluce vedle hotelu Lužan až do roku 1804, kdy vyhořel do základů. Foto: gdo