„Jaro krásné, všem tvorům spasné,“ tak nádherně o něm píše František Ladislav Čelakovský ve svém Mudrosloví. Jaro - magické období zrození života, začátek věčného cyklu. Věčná naděje všech živých tvorů boříce se do závějí zimy, bojujíc každým okamžikem se smrtí. Jaro, to jsou chvějící se sněženky v ledovém větru, je to zvěstování v chraplavém hlase krkavců nesoucího se do dáli nad mou zemí, je to mámení z těžkého vlhkého vzduchu, z něhož se podlamují nohy. Každé je stejné a přeci jiné, vábí, volá, ať jsem kdekoliv, láká mě, abych jej okusil, lokal jej plnými doušky, bral si všechno. Stejné a přesto jiné, je jako pokaždé se opakující neopakovatelná první láska. Už dávno nechodím po cestách, natož po turistických značkách. Příliš dobře se známe s tou mou rodnou hroudou, už se neoťukáváme, už neflirtujeme. Prodírám se podrostem po srnčí pěšince. Skřivánci pějí, jsou jich tu desítky, každý z těch mrňavoučkých ptáčků obhajuje svou písničkou ten malý kousek dýchající, žijící země.
„Věříš v Boha?“. Zaskočil mne tou otázkou, nikdy jsem o tom nepřemýšlel. V jeho očích se odrážely jiskry ze smrkových větví na ohništi. Vonělo pryskyřicí. U ohně netřeba frází, netřeba přetvářky. Duše se v něm zrcadlí tak jako v Platónově jeskyni a vrhá svůj stín. Nevím. V kterého myslí? V toho dobrotivého a milostiplného, nebo toho strašného a všemohoucího? V toho co jen dává, nebo toho co bere? Věřím v člověka, věřím v dobro v něm, věřím v rozum, ve spravedlnost, v lásku, která nic nežádá, jen naplňuje, v povinnost vyplývající z života. Jestli je tohle všechno Bůh, pak ano, věřím v něj.
Hroudy voní jarem, žádná černozem, kdeže, mazlavá a jílovitá hrouda. Hrouda, která stála tolik potu, krve a dřiny a dávala tak sakramentsky málo. Snad právě proto všechno trápení s ní byla tak milována. Antický Řím rolničinu uznával jako jedno z mála zaměstnání vhodné pro svobodného občana. Dnes je „out“ každý s „hnojárnou“. Skřivánčí pole, jak krásné jméno pro tenhle koutek mezi Rumburkem, Starými Křečany, Zahradami a Krásnou Lípou. Přemýšlím o Bohu, o člověku. Na kolenou mám starou mapu. Tam, kde je dnes vonící ornice, stálo třináct domů, v nichž žilo šedesát sedm lidiček. Neu-Lerchenfeld, tedy vesnička (dá-li se 13 domů tak nazvat) Nové Skřivánčí pole. V dáli stojí křižovatka cest a u ní umírají boží muka. Kamenný sokl s letopočtem 1798 odolává, plechoví svatí vzali za své ... u té křižovatky stály domečky dva, jeden z nich byl restaurací. Děti si to cupitaly do školy ve Starých Kře-čanech. Z domečků nezbylo nic, z materiálu po nich se postavil mimo jiné kulturní dům a jesle. Právě tady a na tomto místě plně pochopím myšlenku Marca Aurelia, že vše je založeno na přeměně.
Ptačí chřipka, mediální kampaň víří planetou, aby ne. Za strach se platí, a dobře! Nevím, zda-li to bylo u stejného ohně, ale mluvili jsme o smrti. Smrt. Viděl jsem jí tolikrát, tolikrát jsem držel za ruku umírajícího. Je to nedávno, co jsem dalekohledem sledoval vlčáka, který štval svou kořist. Domácí mazlíček se změnil v lovce. Pán na něj očividně neměl vůbec žádný vliv. Byla to předem vyřešená úloha. Dobře živený a odpočatý „pejsáček“ proti zimou oslabenému srnečkovi. Sníh jiskřil při tom honu zapadajícím sluncem. Když srnec poznal, že neuteče, v poslední kličce se otočil čelem k protivníkovi a beznadějně nastavil své parůžky. Po prvním zaváhání útočníka se osud naplnil, sníh se zbarvil krví a lovec byl spokojen. Byl jsem příliš daleko, než abych cokoliv udělal, ale ne tak moc, abych to nemohl svým dalekohledem sledovat. V duchu jsem si přál, aby blízká kazatelna skrývala myslivce a ten svou zbraní proměnil lovce v kořist. Nestalo se tak. Pejsáček se i s páníčkem radovali z večerní procházky a krev na potemnělém sněhu zvolna umrzala. Po pár dnech lišky uklidily zbytky, v přírodě nic nepřichází nazmar. Odvěká přeměna všeho se naplnila.
Byl starý, život se mu vryl do vrásek jeho obličeje. Naplňovalo mě to úctou k němu. Učitel života na prahu smrti. Vyčetl myšlenku z mých očí, ano, to jaro může být jeho poslední. Usmál se a jeho tvář se zbrázdila vráskami jako daleké rodné Karpaty. Tehdy jsem v duchu přemítal, zda se bojí smrti. Uhodl mé myšlenky. „Od narození kráčíme k smrti, měl bych se na těch posledních metrech otočit a utíkat? Smrti neutečeš, zemřeš stejně jako já. Buď na útěku, váhajíc a nebo jí jdouc vstříc. Jiná možnost není.“ Jeho osud se naplnil. Když na něj vzpomenu, vždy se mi vybaví proslulá antická formule: „Udělal jsem, co jsem mohl, ať učiní lépe, kdo může“.
Jaro. Jaro přenádherné, opojné. Jaro plné zrození a smrti. Možná jich zažijeme ještě deset, možná je pro nás tím posledním. Užijme si ho, nechejme se jím naplnit, pohltit. Život to není jen zrození, radost a krása, nezavírejme oči před tím, co nás děsí. Užívejme si tohle přicházející jaro a doufejme, že se setkáme i v tom dalším, třeba na nějakém tom srnčím ochozu.
Krásný den přeji všem
Marcus Tullius
