Kdo by jej neznal. Čedičový vrch tyčící se do výše 515 m n.m. Na jeho vrcholu stojí kamenná věž, která mu dalších 15 m přidává. Rauchberg, i to je jeho název, s rozhlednou „Augustýnkou“, tedy přesněji Augustturm - Augustovou věží. Někdo stavěl boží muka, jiný školu či špitál, a někdo, jako Augustin Wenschuch, rozhlednu.
Únor se přehoupl do své druhé poloviny, sněhu až běda, nezbývá než se tedy přizpůsobit všemocné přírodě a vyrazit domovem na „kouzelných prkénkách“, mé běžky opravdu kouzelné jsou, pamatují ještě slávu sovětského impéria, a mé kousky, které by žádné nové běžky nikdy nemohly přežít. Pohyb na nich musí nutně vypadat komicky, ale účel splní, dostanu se lehce všude tam, kam chci. Když jsem takhle kroužil po zasněžených loukách kolem Dymníka, zatoužil jsem opět jednou stanout na jeho vrcholu.
79 kamenných schodů a výhled, který nemůže nabídnou žádný z vrcholů poblíž. Když je krásně, lze vidět Ještěd, Lužické hory se nedají přehlédnout, je vidět i do nitra výběžku, bílé lopatky větrných elektráren v Německu a impozantní Wasserturm u Neugesdorfu. A svítání? Slunce otírající se o Hrádek ve Varnsdorfu, paprsky klouzající po horách, městech a lidech. Večer pak, když se kotouč ukládá spát v záhybech lesů Vlčí hory. To všechno se skrývá v jediném slově - Dymník.
Ach ta lidská paměť, přestože je nejdokonalejší „computer“, je tak nedokonalá. Vzpomínám si, jak jsem chodil s maminkou do Spořitelny, tehdy jediného bankovního ústavu v Rumburku, v paměti uvízly i dlouhé fronty a nekonečné čekání. Jednou se tam objevila prazvláštní kasička. Vybíralo se na opravu rozhledny, naší rozhledny - Augustýnky. Tehdy ještě na kamenné schody navazovaly dřevěné - v úděsném stavu, když jsme tam s dědou chodívali, nikdy jsme se až na vrchol nedostali. Kdybyste mne mučili, nevzpomenu si, ve kterém roce to mohlo být, jen vím, že sloupcový čedič u rozhledny byl rozpálen letním sluncem.
Prazvláštní kraj je ten náš „Niederland“, pomalu každý kopeček má svou rozhlednu, každá vesnička má svou „vyhlídku“, ze které se může titěrný človíček rozhlédnou po svém domově, po úžasném výtvoru přírody a lidí desítek generací. Jakoby z nebeské výše nahlédnou na sebe i do sebe.
Návštěva „Augustýnky“ byla smutná, jen pramálo zbylo z krásy, když kasičky vydaly svůj obsah a ruce lidí jí za něj oděli do nového hávu. Pod podrážkou kanad skřípou střepy z rozbitých oken, 79 schodů, 79 došlápnutí, nepočítaně střepů. Vítr se prohání věží, tetrapack od vypitého vína se točí v groteskní křeči dole pod schody. Roztřísknuté vstupní dveře Vás zvou do „domu hrůzy“. Voda si našla cestu přes rozbitá okna a spolu s mrazem neuvěřitelnou silou nadzvedává prkna podlahy.
Rozhledna, znovuzrozená sbírkou „všech“, se pomalu propadá do nicoty, do zmaru... Je všech a tedy ničí ... na pozemcích Lesů ČR. Můj pohled se otře spolu se zapadajícím sluncem o Vlčí horu. Zatřpytí se tam okénko další naší rozhledny, rozhledny, která měla větší štěstí. Není všech. Stará se o ní krásnolipský klub turistů. Klobouk dolů před klubem i před přístupem samotného města Krásná Lípa. Jak rád bych jako „Rumburák“ psal tak i o naší rozhledně, jak rád bych zaplatil to nepatrné vstupné s hřejivou jistotou, že se tenhle střípek bude dál pyšnit v mozaice mého domova. Zatím mi musí stačit, že „hospodaříme s přebytkem“, jak jsem se dočetl v minulých číslech RN. O to více mne nadzvedla informace, že se už hezkých pár let snaží krás-nolipští turisté získat do podnájmu i Augustýnku a starat se o ní jako o rozhlednu na Vlčí hoře - bez úspěchu. Proč? Ptám se jako občan, kterému není lhostejný osud stoleté památky. Cui bono? Možná by nebylo na škodu, kdyby o tom RN přinesly nějakou reportáž, pak bychom se třeba dočkali i opětovného „zachránění“ naší rozhledny.
Poznámka redakce:
Nezávisle na tomto článku se o osudu Augustýnky mluvilo i na posledním jednání Zastupitelstva města Rumburk. Místostarosta města Darek Šváb informoval zastupitele o snaze města získat Augustýnku do svého vlastnictví, právě proto, aby bylo možné ji zrekonstruovat a provozovat. Podle posledních informací se někdy v padesátých letech vlastníkem rozhledny snad staly Lesy ČR, ale tyto skutečnosti je nutné podložit příslušnými listinami, po kterých se pátrá. Teprve až bude mít město jistotu, může s majitelem jednat a snažit se získat tuto památku do svého vlastnictví. O tom, jestli ji město bude provozovat samo nebo ji pronajme či prodá dalšímu subjektu, je zatím předčasné spekulovat. Město Rumburk se zatím snaží zabránit další devastaci rozhledny a provádí zde drobné, dílčí opravy, ale z pochopitelných důvodů nechce investovat peníze do nákladné rekonstrukce objektu, který není jeho majetkem.
