Dnešní svět je divný. Bude mi 50, prožila jsem ledacos, svatá jsem nebyla a v ráji jsem taky nikdy nežila. Myslela jsem si, že mě už nic nepřekvapí. I proto jsem ochotná cokoliv pochopit, omluvit, domluvit se, prominout, zapomenout - život je krátký, nač si ho zbytečně ničit.
A přesto - život je plný překvapení! A nabízí stále nové atrakce! Máte nízký tlak a nechcete brát léky? Nudíte se a medvídek mýval s vámi nebydlí? Vtipy v televizi jsou pro vás omšelé? Nevadí, jděte na poštu! No ano, na naši rumburskou poštu! Všeho se vám tam dostane - zvýší se vám tlak, nebudete se nudit a smát se budete až do rána! Vysvětlení: Poslední dobou nechodím na poštu, posílám tam syna - zaplatí složenky, pošle dopisy. Říkal něco o novém systému na poště, ale to mě nechalo klidnou. Co se dá na poště vymyslet? Přežili jsme mnohé, i pána, který měl ochraňovat soukromí osob u okénka a občas to vzal tak vážně, že jsem měla dojem, že se nikdy k tomu okénku ani nedostanu. No, přestalo je to bavit. Co by to tedy mohlo být? Moc se toho snad vymyslet nedá, je to malá pošta, věčné fronty - že by snad otevřely novou přepážku? Nebo že by za každou přepážkou pracovala obsluha? To by snad mohlo být. Chyba lávky, mám malou fantazii, ba žádnou nemám!
Dnes v pět hodin jsem šla nakoupit a chtěla jsem dát dopis na poštu. Obyčejný dopis za 7,50 Kč. Připravila jsem si do kapsy drobné - kdyby byla fronta, dám to paní na přepážku - občas to tak člověk udělá, já vím, nemá se to. I přijdu na poštu. Vrhne se ke mě slečna a chce po mě, abych zmáčkla nějaký knoflík a vzala si lístek. Řekla jsem jí, že žádný lísteček nepotřebuju, protože jdu poslat dopis, mám v ruce 7,50 a nic od nikoho nechci. Ne, nebylo mi to nic platné. Slečna mi řekla, že mě nikdo neobslouží a když se mi to nelíbí, tak nemám na poštu chodit! Dobře, podlehla jsem. Zmáčkla jsem jakýsi knoflík - jaký nevím, neměla jsem brýle, ale zato pěkný vztek. U okénka na pravé straně nikdo nebyl, tak jsem paní dala dopis a ona mi mile oznámila, že si ode mě dopis nevezme, protože nejsem v pořadí! Tak jsem jí řekla několik nevybíravých slov, nechala dopis na okénku a vyletěla ven jak raketa. Přežila jsem tři děti v pubertě, tchyni, které se nic nikdy nelíbí, manžela, který je často „na odstřel“, ale to nic není proti dnešku na poště. Kdo si takovou ptákovinu vymyslel? Na naší malé poště, kde člověk věčně stojí fronty, protože u přepážky nikdo neobsluhuje? Proč bych nemohla jít k volnému okénku a poslat dopis? Proč mám někde na stěně luštit nějaká čísla? Proč mám jak ten blb čekat, až mi paní u přepážky milostivě sdělí, že si už ode mě ten dopis vezme?
Víte, kdyby mi takový systém předvedli v bance, odejdu jinam. U lékaře to také nemusím strpět, obchod můžu vyměnit, děti posílat do jiné školy. Ale poštu změnit nemůžu. Nebo mi snad někdo jiný doručí dopisy?
Chápu, že doba se mění. Počítače jsou našimi pány. Ale všeho moc škodí. V Rumburku je malá pošta. Neumím si představit, že by staří lidé, lidé, kteří mají problémy se zrakem apod. tento systém zvládli. A proč by měli? Jestliže chce pošta mít spočítané zákazníky, ať instalují počítadlo jako v samoobsluze. Kvůli čemu jinému by to bylo? Ta slečna, která tak zbytečně každého vyzývá k mačkání tlačítek, by jistě byla užitečnější za přepážkou. Hlavně že si Česká pošta pomůže.
A lidi? Vždyť ti přijít nemusí - tak, jak mi bylo dneska doporučeno.
Prosím, opravdu je nutné, aby tato šaškárna na poště byla? Která jiná společnost odesílá doporučené dopisy? Já abych věděla, na koho se obrátit, až mě zase na poště doporučí, abych tam nechodila, když se nechci přizpůsobit a „zařadit“ do davu. M. H. Rumburk
