Vážení čtenáři Rumburských novin, dovolte mi malé zamyšlení související s Vám známým případem krádeže v našem muzeu.
Každé město, ve kterém bylo muzeum zřízeno, bylo velmi pyšné na vystavené sbírky a prezentovalo se pečlivě upravenými expozicemi. V době vzniku našeho muzea členové Humboldtova spolku sesbírali fond vskutku na vysoké umělecké úrovni, dokládající zručnost místních řemeslníků a umělců, stejně jako historii regionu.
Starý fond muzea byl pak nejvíce obohacen po druhé světové válce, kdy konfiskační oddělení upozorňovalo na zajímavé kusy. O rozšíření sbírek se tehdy zasloužil zejména Rudolf Demel, který se starožitnostmi žil a jejich poznávání a shromažďování zasvětil celý život. Probíráním starých knih ve sběrně odpadových surovin získal pro naši instituci jedinečnou sbírku svatých obrázků, svými pravidelnými návštěvami skládek odpadů zachránil před zatracením nejeden vzácný předmět... Muzejnictví se věnoval celým srdcem. Ač samouk, jeho odborné popisy snesou jakoukoliv kritiku. Svědčí také o osobním zapálení pro věc a o širokém rozhledu.
Obklopena starožitnostmi a vedena k úctě k minulosti byla dcera pana Demela - Barbora, provdaná Hildebrandtová. Historický nábytek, cenná umělecká díla, to vše bylou součástí každodenního života v jejím dětství a mládí. Stejné hodnoty se snažila předat i svým dětem. A to způsobem, že nemusejí milovat staré věci, ale musejí vědět, v čem spočívá jejich cena. A právě s důrazem, že cena komerční je mizivá oproti historické důležitosti většiny předmětů. Že každý takový předmět vystavený v muzeu nás propojuje s generacemi před námi a upevňuje pocit sounáležitosti.
O to více bolestné je pro muzejníka zjištění, že zloděj nepochází zvenčí, ale operoval uvnitř našeho „Heimat-musea“. Doma není nikdo prorokem. Když došlo ke krádeži na počátku 90. let, rozhořčení v muzejních kruzích bylo obrovské. Drzost zlodějů pobuřovala. S povděkem jsme obraceli hlavu k nebesům, že pokus o odnesení části Kiesslichova betlému nebyl dokonán a zloděj tento kousek nestihl již vystěhovat z budovy. Když pak bylo nalezeno rozměrné plátno Augusta Frinda „Bitva na Moravském poli“, radost neznala mezí.
Proto událost, ke které došlo nyní, stále nám nedopřává klidného spánku. Jsme bezmocní, rády bychom věřily, že se podaří policii předměty dohledat. Ale i v takovém případě zůstane v nás pocit zmaru, nepochopení souvislostí...
Kdo by předpokládal, že muzeum je dobré místo k obchodování se starožitnostmi, musíme nyní doložit, že tomu tak není. Muzejníci ochraňují dědictví předků, bez osobní touhy se obohatit. Tedy obohacují se duchovně, což by ani finanční stránka nenahradila. Každý je zapálen pro jinou věc. Proto doufáme, že veřejnost situaci pochopí a nezanevře na instituci, jejíž pověst nyní vážně utrpěla.
