MIKULÁŠOVICE
První osidlování území dnešních Mikulášovic začalo již v 10. až 11. století, v době, kdy se zásluhou výbojů Jindřicha I. Ptáčníka stalo součástí Marky míšeňské. K českému státu připadlo roku 1076, kdy celou tuto oblast odstoupil německý panovník Jindřich IV. prvnímu českému králi Vratislavu II. za platnou pomoc v boji o investituru.
Samotný vznik vesnice Mikulášovice spadá do 12. století, kdy zde žilo několik rodin, které se zabývaly pálením uhlí. V době kolonizace zde byla založena míšeňským biskupem a šlechtou malá vesnička s kapličkou zasvěcené sv. Mikuláši. Tito první obyvatelé Mikulášovic pocházeli z německého Duryňska a spolu s dalšími přistěhovalci osidlovali do té doby jen řídce obydlené pohraničí. Kromě pálení uhlí se věnovali i zemědělství a chovu dobytka
Německý název Mikulášovic zní Nixdorf a lidé se dlouho pokoušeli vysvětlit původ tohoto názvu. Podle jedné verze bylo u Mikulášovic v dávných dobách velké bahno, kde prý žily rusalky a víly, kterým se německy řekne nixen. Bahnitá oblast se jmenovala Nixensumpf a osídlení u ní Nixendorf. Mikulášovice, do délky rozložená obec s hrázděnými domy kolem kostela, postrádají městský střed. Jsou především průmyslovou obcí, i když tu před 200 lety bylo 98 selských usedlostí. V roce 1779 měla obec už 3.700 obyvatel a podél místního potoka vyrůstaly první brusírny pro rozmáhající se nožířské řemeslo, které postupem času dávalo této obci ráz. Vznik nožířského průmyslu se datuje rokem 1794. Velký rozvoj průmyslu začal především v 19. století, kdy zde byla založena Průmyslová škola nožířská v roce 1891, ta však byla v roce 1954 přestěhována do Varnsdorfu. Mikulášovice byly klasickou severočeskou průmyslovou vesnicí a v této době byly jednou z největších obcí bývalého Rakouska - Uherska. 1. února 1916 byly císařem Františkem Josefem I. povýšeny na město a byl jim udělen městský znak. Po první světové válce došlo ke značnému rozvoji města, bylo postaveno mnoho rodinných domků, vybudováno koupaliště, sportovní hřiště, požární zbrojnice a další.
Po odtržení Sudet v roce 1938 odešlo téměř veškeré české obyvatelstvo do vnitrozemí. A po roce 1939, po vypuknutí 2. světové války, byl zdejší průmysl přeorientován na válečnou výrobu. V místních závodech pracovalo mnoho nasazených a válečných zajatců. Pod velením generála Karola Swierczevského, velitele vojsk 2. polské armády, byly 9. května 1945 Mikulášovice osvobozeny od německé okupace.
Do osvobozeného města začali přijíždět první osídlenci, byl uváděn do chodu průmysl, otevírány obchody a živnosti, osidlovány zemědělské usedlosti. Po únorových událostech roku 1948 došlo ke kolektivizaci zemědělství, začleňování živností do Komunálního podniku a ke znárodnění průmyslových závodů. Rozrostla se bytová výstavba a výstavba prodejen obchodní sítě, byla vybudována nová mateřská školy, sportovního zařízení, zemědělský závod a mnohé další. V současné době se město Mikulášovice vyznačuje poměrně rozvinutým průmyslem a rozmáhajícím se turismem.
Za všechny průmyslové podniky, které proslavily jméno Mikulášovice doslova v celém světe, jmenujme alespoň tři.
Firma Lemfeld a syn
Vilémov v.o.s.
Karel Lemfeld starší a Karel Lemfeld mladší založili tuto firmu 23. července 1991 jako veřejnou obchodní společnost a navázali tak na rodinnou tradici započatou tkalcovským mistrem Jaroslavem Lemfeldem (1876-1940). Ten pomohl svým mimořádným nadáním a dobrými znalostmi stuhařské technologie dobrušskému lékárníkovi Mgr. Eduardu Žižkovi a majiteli velkoobchodu Josefu Nemajerovi založit v roce 1902 firmu „Žižka a Nemajer, továrna na stuhy“, pozdější Spojené továrny na stuhy Dobruška a.s.
Jaroslav Lemfeld tam pracoval od roku 1902 do roku 1940 jako technický vedoucí. Po jeho smrti se této funkce ujal jeho syn Karel Lemfeld (nar. 1910), který pak v roce 1948 založil n.p. Stap Vilémov. Tuto firmu řídil prakticky až do své smrti v roce 1972. Dnešní společníci firmy Lemfeld a syn Vilémov v.o.s. jsou tedy již třetí a čtvrtou generací rodiny pracující ve stuhařském oboru.
Společnost Lemfeld a syn v.o.s. začínala obchodováním se stuhařskými polotovary. Šlo převážně o odstřihy šlových pruženek, ze kterých pomocí domácích dělnic kompletovali hotové šle. Firma sídlila v pronajaté školní budově v Dolních Mikulášovicích až do roku 1993, kdy přestala svými prostory nevyhovovat výrobnímu charakteru firmy. Poté se firma přestěhovala do prostor Střediska praktického vyučování v Mikulášovicích, které ji pronajala Učňovská škola textilní Varnsdorf.
MIKOV
výrobce nožů a nůžek
Mikulášovičtí výrobci nožů a nůžek byli známí již v 18. století ve střední a částečně i západní Evropě. Vyráběli nože všech druhů a tvarů, tesáky, kordy, šavle, břitvy, chirurgické a jiné speciální nástroje. Nožířství bylo tehdy velmi vážené řemeslo a protože nožířů bylo málo, bylo to také řemeslo dobře prosperující.
Rozkvět nožířského řemesla v Mikulášovicích přivedl v roce 1794 místního podnikavého obchodníka Ignaze Röslera k založení první továrny na výrobu nožů. V této továrně pracovalo zpočátku sto pracovníků, ale už v roce 1819 byl jejich počet dvojnásobný. Hospodářské úspěchy této továrny vedly ostatní obyvatele k zakládání dalších nožířských podniků a pomocných živností a zanedlouho byla většina mikulášovických občanů i občanů okolních obcí pracovně spojena s nožířskou výrobou. Mikulášovicím se začalo přezdívat „český Solingen“. Největšího rozkvětu doznalo mikulášovické nožířství před první světovou válkou a po ní. Vznikl zde svaz nožířského průmyslu, který čítal čtyři a půl tisíce pracovníků. Za druhé světové války se Mikulášovice staly součástí III. říše. Výroba byla uzpůsobena pro vojenské účely a byla omezena. Tato situace trvala až do roku 1946, kdy se tradiční výroba opět začala rozjíždět. V roce 1948 vznikly dva národní podniky, a sice Koh-i-noor Mikulášovice a Sandrik Mikulášovice. Výroba nožů se soustředila do závodu Sandrik a v závodě Koh-i-noor se vyráběly kancelářské potřeby (známé značky KIN). V roce 1955 došlo ke sloučení obou závodů v jeden národní podnik - Mikulášovický kovoprůmysl s podnikovou značkou MIKOV. Hlavním výrobním programem nadále zůstalo nožířské zboží a kancelářské potřeby. Výrobky MIKOV a KIN byly s úspěchem vyváženy do 106 zemí a teritorií světa.
V roce 1990 se Mikulášovický kovoprůmysl transformoval na státní podnik a od roku 1989 do roku 1994 došlo k postupnému osamostatnění provozů v jednotlivých městech. V Mikulášovicích nadále zůstal hlavní výrobní program výroby nožů a kancelářských potřeb. V roce 1995 se státní podnik beze změn ve vyráběném sortimentu transformoval na akciovou společnost MIKOV a.s.
V současnosti, v důsledku posledních rozsáhlých změn a reorganizací ve společnosti, došlo ke změně názvu společnosti na Mikov s.r.o.
Nově vybudovaná společnost Mikov s.r.o. dnes navazuje na mnoholetou tradici výroby kvalitních nožířských a kancelářských výrobků a prodává širokou škálu produktů v tuzemsku, v celé Evropě i v zámoří.
STAP Vilémov
Rozvoj textilní výroby byl v českých zemích umožněn díky vysoké úrovni lidské dovednosti a schopnosti rychle se adaptovat na nové požadavky a prostředí. Tyto přednosti českého národa vynikly zejména ve speciálním odvětví textilního průmyslu při tkané výrobě stuh a úzkých textilií. Tomuto tkalcovskému řemeslu se nejvíce dařilo v severních, pohraničních oblastech českých zemí, kde docházelo k přirozenému propojení původních generací zkušených německých a českých tkal-ců. V tomto období (ve 20. a 30. letech 19. století) se postupně z malých soukromých dílen začaly spojováním vytvářet velké firmy, především v oblasti Vilémov u Šluknova, Mikulášovic a Velkého Šenova. Základní výrobní sortiment tehdy tvořily tradiční prvky lidové kultury zhmotněné do podoby žakárských zdobících stuh. Postupně se tento sortiment výroby rozšiřoval o široké spektrum hladkých a adjustačních stuh včetně popruhů a prýmků. V této výrobní skladbě bylo v podstatě pokračováno až do období kolem roku 1948, ve kterém vznikla spojením několika samostatných subjektů firma STAP (zkratka Stuhy a prýmky). Tato firma byla v tehdejší době tvořena 9 závody a zaměstnávala v oblasti více jak 2.500 lidí. Výrobky byly uplatňovány jak na trhu v tuzemsku, tak i v zahraničí. Tehdejší firma STAP se stala v krátké době centrem výroby stuh a úzkých textilií vůbec a v bývalém Československu díky svým výsledkům patřila mezi velmi úspěšné textilní výrobce.
Akciová společnost STAP Vilémov u Šluknova je v současnosti představitelem společnosti, které se podařilo úspěšně zvládnout proces privatizace v České republice. Firma STAP, a.s., která je soukromou českou společností bez zahraničního kapitálu, se v rámci textilního průmyslu v České republice zařazuje v posledních letech opět na přední místa z hlediska hodnocení celkové úspěšnosti. V současnosti zaměstnává 400 lidí. Roční obrat se pohybuje okolo 350 mil. Kč při podílu přímého exportu přesahujícím 55 % především do zemí EU.
MIKULÁŠOVICKÉ PAMÁTKY
KOSTEL SV. MIKULÁŠE
Mikulášovice měly kostel již od roku 1346, už před ním měla existovat malá kaple pro usedlost uhlířů, která byla zasvěcena sv. Mikuláši. Kostel patřil k arcidiecézi Hohenstein a Sebnitz. Když se po Třicetileté válce stav obyvatelstva zvedl a lidem se dařilo lépe, malý kostelík už nestačil. Byl položen základní kámen k novému velkému chrámu 29. dubna 1694 a do roku 1695 byl kostelík rozšířen. V roce 1743 se započalo se stavbou nového kostela na původním místě, a to za kněze Antona Erbena ze Schönerbenu a za vlády rychtáře Johanna Christiana Liebsche. Stavbu provázelo mnoho potíží. Na tak velkorysý projekt bylo potřeba mnoho finančních prostředků. Muselo být půjčeno 3.000 fl. a do roku 1747 postoupila stavba pouze do 1. patra, t.j. po chrámová okna. V té době si byl prohlédnout stavbu zemský stavitel Hans Jacob Wähner z Prahy, rodák z Mikulášovic a pravil:
„Mikulášované, chcete vybudovat kostel nebo zřídit ovčí salaš?“ Pro postavení důstojného chrámu dnešní podoby daroval 1.500 fl. a pod jeho vedením byl kostel dobudován do chrámových výšin. Wähner odvedl práci hodnou význačnějších stavitelů té doby. I když kompozice, především průčelí, spíše kopíruje styl uplatňující se počátkem století, je výsledek ve svém účinku monumentální. Je zde nápadná podoba s pražským kostelem sv. Salvatora.
V roce 1751 byl slavnostně kostel vysvěcen za přítomnosti hraběte Leopolda ze Salm-Reifferscheidtu, jehož erb najdeme na čelní straně kostela.
Při velkém požáru 20. září 1842 byla však zničena hranolovitá věž na západní straně, čtyři zvony a také věžní hodiny. Interiér kostela byl jen s velkou námahou zachráněn. S obnovou věže se začalo roku 1862 a zcela se ji podařilo obnovit v roce 1863. Výška třípatrové věže se 178 schody je 60 metrů až k ochozu se zábradlím. 30. listopadu 1863 byly zvony, které roku 1845 odlil zvonař Josef Pietschmann z Chomutova za 3.591 fl., vytaženy na věž a od té doby stály na dřevěném lešení starého hřbitova. Největší zvon vážil 1.573,6 kilogramu. Požárem padla i fara čp. 7, kde shořely i cenné knihy a kronika.
Po první světové válce roku 1918 byly Mikulášovice uznány jako děkanství a do Mikulášovic přesídlil vilémovský rodák, děkan František Pietschmann, velmi oblíbený pro svou lásku k chudým. V letech 1922-1935 byla provedena rozsáhlá oprava a renovace průčelí právě za pana děkana Pietschmanna.
V roce 1906 byl přelit prasklý zvon, ale první světová válka znamenala velkou pohromu. Zvony musely být sejmuty a roztaveny k výrobě zbraní. Přesto už pět nových zvonů, které byly pořízeny za spolkové peníze Velikonočních jezdců a pěvců ze Salmova, mohlo být slavnostně vysvěceno na Vánoce roku 1921, tedy krátce po skončení 1. světové války. Zvony byly opět sejmuty za druhé světové války 2. dubna 1942. Aby mohl být sejmut velký zvon, bylo nutno vylomit i kus zdiva na kostelní věži. Pod kostelem byla prostorná hrobka se 35 rakvemi. Za druhé světové války byl prostor hrobky přestavěn na protiletecký kryt.
V roce 1986 byly za přispění tehdejšího předsedy MěNV Josefa Hýbla pořízeny nové věžní hodiny. Celkové náklady, které město hradilo, činily 170.000 Kčs, z toho pozlacení ručiček stálo 60.000 Kčs. Roku 1991 byl kostel místními vandaly vykraden a mnoho cenných věcí bylo nenávratně zničeno. Mimo jiné byla rozbita skleněná rakev sv. Gaudencie, které byla utržena jedna ruka a z oděvu orvány polodrahokamy. Fasáda památky byla částečně opravena v roce 1992 a následující rok (1993) nově položena střecha.
KAPLE NEJSVĚTĚJŠÍ TROJICE
Pokud půjdeme silnicí z Brtníků do Mikulášovic, mineme rozcestí na Velký Šenov. Na kraji lesa se před námi otevře protáhlé údolí Mikulášovického potoka, které je uzavřeno na obzoru mohutným návrším korunovaným Tanečnicí. Celý nejbližší prostor před námi nese starobylý název U Pěti lip. Vlevo u cesty vidíme menší kamennou stavbu neobvyklého půdorysu. Je to kaple sv. Trojice. Trojbokou kapli navrhl a vystavěl stavitel Hans Jacob Wähner v roce 1741 jaksi na zkoušku, teprve pak byl pověřen vybudováním kostela sv. Mikuláše.
Stavba je ve své jednoduchosti efektní a svým trojbokým řešením originální. Na třech oltářích ve výklencích byly zřejmě původní obrazy s církevní tematikou od neuváděného malíře 18. století. Z toho všeho se do dnešní doby nic nedochovalo, dnes je vnitřek kaple naprosto zpustlý.
TANEČNICE
nejsevernější rozhledna celých Čech
Podle starých pramenů stála už ve 30. letech 19. století na vrcholu 597 m n. m. vysoké Tanečnice dřevěná vyměřovací věž. Starší obyvatelé Mikulášovic, pamatující výhled z ní, podnítili své spoluobčany k založení Okrašlovacího a horského spolku, který si jako hlavní úkol vytkl vybudování nové rozhledny. Spolek vznikl v roce 1885 a už napřesrok se začalo s výstavbou. Šlo pouze o dřevěnou věž, její důmyslně vyztužená trámová konstrukce kotvená navíc čtyřmi silnými dráty, a také její úctyhodná výška (26 m) ji předurčovaly stát se turistickou atrakcí jak pro obyvatele Mikulášovic, tak i pro výletníky z nedaleké saské Sebnitz. První návštěvníci na věž zavítali již na podzim roku 1886, slavnostní vysvěcení se však konalo až v květnu následujícího roku. Už během stavby rozhledny byla v jejím těsném sousedství postavena malá chatka, které se říkalo „Chaloupka strýčka Toma“. Tento název se přenesl i na výletní restauraci, kterou si na vrcholu tanečnice zbudoval hostinský Wenzel Pilz. Dřevěná věž sloužila 17 let a na jaře roku 1903 byla silně poničena bouří. Rozhledna musela být uzavřena a brzy nato rozebrána.
Vedení spolku okamžitě vyhlásilo architektonickou soutěž, z níž vítězně vyšel návrh místního stavitele Josefa Scholze. Jakmile se daly dohromady nezbytné prostředky, začalo se se stavebními pracemi. Rozhledna byla postavena za peněžní podpory hraběte Františka Václava Salma Reiffer-scheidta. Základní kámen byl položen 10. července 1904 a za necelý rok, 28. května 1905, byla rozhledna slavnostně předána veřejnosti. Při otevíracím ceremoniálu byla věž zároveň pokřtěna jménem bývalého německého kancléře Bismarcka. Výška druhé stavby se přesně shoduje s výškou původní dřevěné rozhledny, provedení je však odlišné. Na masivní žulové podezdívce spočívá 16 m vysoká osmiboká konstrukce z cihel. Stylové provedení dnes narušují ocelové pásy, jimiž byla věž opásána při generální opravě provedené v 70. letech. Na vrchol věže vede 138 schodů. V letech 1978 až 1979 se vedle rozhledny postavila koliba restauračního typu, obě stavby stojí dodnes. Z rozhledny je překrásný kruhový rozhled do SRN, za pěkného počasí spatříme i Krkonoše a celé Českosaské Švýcarsko.
HVĚZDÁRNA
Většinou jen starší občané vědí, že v nenápadném jednopatrovém domě s balkónem a převyšující kulatou věží s kopulí u hlavní silnice, na protější straně kostela sv. Mikuláše. byla v 60. letech lékárna. Kromě zavedené lékárny však byla budova ve své době známa i jako hvězdárna pana lékárníka Krause. Existence hvězdárny již upadla téměř v zapomenutí. V roce 1913 se místní lékárník Adolf Krause oženil, rozhodl se v rámci přístavby domů postavit pro svoje amatérské pozorování i hvězdárnu. Na základě vlastních plánů si nechal zhotovit její základní kovové díly u firmy Ritter ve Vilémově a ostatní menší díly vyrobili dle jeho požadavků místní řemeslníci. Velký dalekohled, vybavený čočkami firmy Zeiss s instalovanými pomocnými měřidly, mechanicky sledoval otočky hvězdářské kopule a umožňoval za jasných nocí pozorování celé hvězdné oblohy. Záliba Adolfa Krause v astronomii nebyla jen jeho osobním koníčkem. Byl členem „Světové astronomické společnosti“, které posílal své poznatky a snímky na adresu její hlavní hvězdárny v Berlíně - Trepowě. Častými hosty v mikulášovické hvězdárně byli nejen členové této společnosti, ale i řada místních zájemců z řad občanů Mikulášovic a okolí. Úmrtím lékárníka Krause v roce 1939 skončila i činnost jeho hvězdárny. Lékárna přežívala po válce ještě do 60. let, kdy bylo její dobové zařízení - starobylý nábytek, hmoždíře, jemné váhy, broušené láhve a porcelánové dózy - různě rozebráno či zničeno a za své vzal i dochovaný hvězdářský dalekohled, který byl odvezen kamsi do Liberce. Ve druhé polovině 60. let prý došel do Mikulášovic dotaz po panu lékárníkovi od švýcarského astronomického institutu, se kterým byl Adolf Krause v odborném pracovním kontaktu již dlouho před válkou. Modernějšími metodami pozorování a vyhodnocování bylo údajně potvrzeno, že amatérská činnost mikulášovického astronoma přinesla již ve své době mimořádné výsledky - údajný objev dosud neznámé komety.
VĚTRNÝ MLÝN U MIKULÁŠOVIC
S touto krásnou stavbou se můžeme seznámit už jen na fotografiích. V Mikulášovicích byl větrný mlýn postaven v roce 1555 na kopci ve výšce 480 m n. m., jeho stavba byla ze žulových kamenů. Jednopatrová budova měla kruhový půdorys. Silné stěny měly v přízemí i v prvním patře tři okna, jejichž klenutí tvořily klínovitě tesané kameny. U větrného mlýna byla 26 metrů hluboká studna s dřevěnou pumpou. Celý areál byl mistrovským kouskem tehdejší řemeslné výroby. Z nástavby nad kameny byl krásný rozhled do okolí, dalo se dohlédnout do Knížecího, kde též stál malý dřevěný mlýn. Další rozhled byl do části Salmova, do Saska a do Severního až na nejsevernější usedlost sedláka v Rakousku - Uhersku. Svá křídla otáčel kamenný dům až do roku 1875, pak se stal hostincem. Po roce 1900 byl hostinec majetkem krejčovského mistra Adolfa Kirchnera. Ten jej prodal roku 1928 panu Dittrichovi, který se bohatý vrátil z Ameriky. Po této koupi tam jako nájemce hospodařil August Michel a mlýn se mezi lidmi stal velmi oblíbeným místem. Hostinec padl v roce 1946, kdy byl odstřelen kvůli domněnkám nových pánů severních Čech, že je tam sklad zbraní, třebaže se nikdy nic nenašlo.
