Je to už dávno, musím se otočit proti proudu času a někde tam se to stalo, byly Vánoce, chodil jsem na základní školu a mou jedinou starostí bylo přetrpět vyučování a hurá domů - užívat si - sněhu, volnosti a nezodpovědnosti. Tehdy jsem dostal pod stromeček nádhernou velkou knihu rostlin, po které jsem tolik toužil. Tehdy jsem přeskočil úvod a vnořil se do světa neznámých i známých „kytiček“. Mnohem později, když ubylo sněhu i volnosti a na bedra se tíživě vkrádala odpovědnost, mě zaujalo její motto:
Utrhneš-li květinu zvadne,
chytneš-li motýla zahyne.
Tehdy pochopíš, že přírody se lze dotýkat jen
SRDCEM.
Mnohem, mnohem později jsem pochopil, že nejen přírody se je dobré dotýkati jen srdcem. Poznal jsem, že ze všech lidských doteků je ten srdcem nejúžasnější. Je o dávání, o úžasném dávání, které není omezeno tím, jestli mám auta tři nebo nemám na rohlík, které je přístupno všem a záleží pouze na samotném člověku, tedy spíše na jeho srdci, je-li toho schopno.
Proč o tom píši? Snad proto, že dnes, když se dává, automaticky se podepisuje darovací listina, a když ne ona, čekají se veliké ovace na „hrdinu“, který dal. Představitelé čehokoliv (města, státu, kraje, firem) se houfně tlačí do dětských domovů a ústavů, aby pózovali médiím před plnou krabicí darovaných plyšáků. To není dávání, nepleťte se vážení, to je pouze investice do reklamy toho kterého subjektu. Blíží se Vánoce, výzdoba visí už od listopadu - je to byznys. Obchodník nepotřebuje, aby se dávalo jen pro samotné dávání, pro radost z radosti obdarovaného, potřebuje vydělat.
Vánoce. Čím nám dnes jsou? Pro křesťany jsou svátkem narození Páně, po velikonočním ukřižování snad největším svátkem. Pro pohany jsou svátkem slunovratu, očekávaného prodlužování dne až do jeho plné hojnosti. A pro ostatní? Svátek volna? Zastavení se při sprintu doby? Pro koho jsou dáváním? Dáváním sebe, ne těch cetek, co se převalují v halách supermarketů?
Vánoce však nejsou jen o romantických filmech v televizi, žranicích a oslavách, jak nám je prezentují média. Jsou i Vánoce, kdy se člověk nepřetvařuje, neplní kostely na půlnoční mši aby byl „in“, nehltá předhozenou zábavu. Jednou jsem je zažil a od té doby už nikdy ne-budou Vánoce takové. Jsou okamžiky, které změní člověka a mohou změnit i Vánoce. Navenek byly stejné, lidé se radovali, byl sníh, děti si užívaly toho kouzla kolem. Jen u nás byly jiné. Náš blízký člověk bojoval svůj poslední boj. Zemřel přesně ve chvíli, kdy jsme s mou ženou poslouchali ruku v ruce v chrámu Páně Mši vánoční od Jakuba Ryby. Zpíval ji Vilémovský chrámový sbor v kostele Archanděla Michaela v Dolní Poustevně. Bylo to dávání srdcem. Nejkrásnější dárek, jaký jsme mohli v té pohnuté chvíli dostat. Dárek, který naplnil naši ztrápenou a bolavou duši nadějí, vírou a láskou. Tímto bych jim chtěl pozdě, ale přeci moc a moc poděkovat. Kdo nezažil, neporozumí, kdo zažil, ví, o čem mluvím.
Vánoce jsou o dávání, o lidskosti, o vzájemné úctě. Jsou o našem nitru. Nenechejte se zmanipulovat dnešním trendem povrchnosti, dávejte kus sebe, dávejte srdcem a uvidíte, že to je to nejúžasnější, co nám nabízí.
Co Vám přát? Peníze, štěstí, zdraví? Ne, to činí všichni ostatní! Přeji všem, těm šťastným, i těm právě nešťastným víru, naději a lásku, klíč ke všemu ostatnímu. Krásné svátky všem.
