Po přečtení článku „Kterak si užít techno i v Rumburku“, který se tak často ohání slovem „demokracie“, mě napadlo, zda-li jsme se v době nepřesunuli zpět do totality. Článek mě rozohnil, jelikož jsem členkou této punkové kapely, která údajně působí tak strašlivý, paralyzující ryk.
Seznámím vás ale také s pravdivými okolnostmi. Naše pětičlenná kapela vznikla zhruba před rokem, od té doby jsme měli mnoho problémů - přinejmenším čtvrt roku jsme hráli bez bubeníka, nemáme moc prostoru, vlastní aparaturu a tak dále. Všechno jsme to ale se zaťatými zuby přečkali a doufáme, že naše snažení nezmaří autor(ka) článku, kterého nerušíme „několikrát týdně, nějakou tu hodinu“, ale pouze každé úterý od 15.30 do 17.30 hodin. Máme třídnici, povinnou docházku, platíme za to, máme smysluplné texty, hrajeme konvenční akordy a tudíž jsme konvenční kapela a žádný ryk. Zkoušíme v místnosti o rozměrech 5 x 5 metrů (i s nábytkem) a náš hrací prostor je ještě mnohem menší. V místnosti se topí, a tak se dá pochopit, že si okno otevřeme. Jsme upocení, vzduch v místnosti je vydýchaný a náš bubeník sedí zády přímo u topení. Nerada bych díky zavřenému oknu říkala: „Bylo nás pět...“ Jak jsem se dočetla, autor článku touží po čerstvém vzduchu, ovšem stejně jako my. Potom se ptám, kdo tak tolerantní tu mluví o demokracii?
Kromě toho věta „větrej svůj byt v jiné hodiny“ asi nebude až takový problém. Pardon, zapomněla jsem na byt hlukem paralyzovaných lidí a dětí, kteří už nemají šanci se k oknu dostat. Dětí je mi, uznávám, líto, ale vzpomínám si, že když jsme měli koncert v DDM na zahradě pro pár tříd naší školy, ochomítajícím se dětem kolem se to líbilo, a dokonce tančily!
Hluk nezabíjí, a už vůbec ne, když je působen dvě hodiny týdně. Od malička bydlím v bytovce, která stojí třicet metrů od hlavního tahu na Německo a od dětství spím s hlavou u okna. Nyní bydlím na internátě SOŠ a SOU polygrafického, který sídlí snad u největší a nejrušnější křižovatky v Rumburku. A přesto žiji, jsem zdravá a spím bez problémů. Proč nám chcete brát to, co nás baví? Zkušebnu jsme si vybojovali a bylo by nám líto, kdybychom o ni měli přijít. Proto bychom ocenili, kdyby nám autor projevil svou toleranci tím, že své okno na dvě hodiny týdně zavře. Kromě toho nám dobře známý Karel Čapek řekl ještě jednu velice moudrou věc: „Šikovní lidé vnášejí do našeho světa hrdinskou představu neomezených možností, vrtáci však přinášejí a udržují epickou a přímo pohádkovou představu neomezených potíží, příhod překážek a odporů.“
Mrzí nás, že nás autor článku napadá a uráží, a to i přes to, že nás maximálně zahlédl z okna a vůbec nás nezná.
Mrzí nás také, že ho známe jen pod písmeny HR.
Romana Žižková
studentka III. ročníku SOŠ a SOUp
členka kapely Pouliční osvětlení
