Mezi podstatnou částí českého obyvatelstva převládá názor, že staré stavby jsou pro vlastníky přítěží a pokud se na některou vztahuje památková ochrana, tato přítěž se zdvojnásobuje. Nejlépe je proto starou stavbu odstranit a na jejím místě postavit stavbu novodobou, pochopitelně z novodobých materiálů, ale bohužel i s novodobými nedostatky. Pokud ji nelze zbourat, tak alespoň přestavět v duchu moderního pojetí, což je častokrát ještě horší, než samotné zbourání.
Chtěl bych vám teď představit dva případy, které tomuto všeobecnému názoru neodpovídají.
První je případ historického domu, který není památkově chráněn. Jedná se o objekt č.p. 839 v Rumburku, který je součástí areálu bývalého panského pivovaru. O objevu ze začátku roku 2004 bylo v Rumburských novinách již psáno. V zahájené spolupráci vlastníka s pracovníky státní památkové péče bylo pokračováno i v průběhu stavebních prací, ačkoliv to tento neměl žádným zákonem nařízeno. I přes problémy během stavby se práce pomalu blíží ke konci a již nyní je možno konstatovat, že pro město Rumburk byl zachráněn jeden hodnotný historický objekt. Zatím se obyvatelé Rumburku mohou o výsledku přesvědčit při pohledu na dokončenou fasádu, ale již brzo, dle prohlášení vlastníka, se o konečné podobě vnitřních prostor budou moci přesvědčit při návštěvě restauračního zařízení.
K tomuto případu bych měl jeden argument proti tvrzení, že památkáři stavbu prodražují. V původní projektové dokumentaci byla úprava kamenných kleneb řešena sanačními omítkami. Po návrhu pracovníků památkové péče bylo od těchto omítek upuštěno a klenby byly ponechány bez omítek, čímž se nejenom zachoval historický ráz prostoru, ale investorovi to ušetřilo nemalý peníz.
Druhý případ historického domu, který je památkově chráněn, se týká původně vodního mlýnu v obci Rožany u Šluknova. I tento objekt byl, v době, kdy si ho skupina investorů pořídila, ve značně zchátralém stavu. Zpočátku byl postup stavebních úprav bez velkého nadšení konzultován s pracovníky památkové péče, i když to vyžaduje zákon. Tato komunikace byla v brzké době ulehčena, protože představa a přístup vlastníků k opravě stavby byl zcela v souladu s požadavky památkářů. Vlastníci sami od sebe v maximální míře zachovávali původní konstrukce a prvky a pokud už bylo potřeba tyto nahradit, náhrada korespondovala s původním materiálem i tvarem. Jejich snaha o uchování původních konstrukcí šla tak daleko, že omítky na dřevěných konstrukcích nahazovali a urovnávali řemeslníci holýma rukama. Odměnou tohoto snažení jsou krásné prostory s historickou atmosférou, které lákají k návštěvě spousty návštěvníků (nechci ovšem snižovat kvalitní kuchyni). Pokud do těchto končin zavítáte, budete moci posoudit při konfrontaci s historickými pohlednicemi, jak se vlastníkům podařilo navrátit objektu vzhled, který se původnímu hodně přibližuje. U tohoto případu si nemohu odpustit povzdechnutí, že je škoda, že takovýmto lidem není ze strany státu poskytnuta sebemenší finanční pomoc.
Oby tyto případy jsou dokladem toho, že starý objekt, potažmo památkově chráněný, nemusí znamenat omezování jakékoliv činnosti vlastníka, který ve spolupráci s pracovníky památkové péče naopak získá objekt, který upoutá pozornost nejednoho člověka.
Díky citlivému přístupu majitele objektu k rekonstrukci se podařilo zachránit jednu z nejstarších budov v Rumburku. Foto: jen