Kterak si užít techno i v Rumburku
Když se řekne technoparty, ledaskomu se zježí asi vlasy při představě výrazného hluku v duchu „tuctuctuc“. Ne každému (spíš asi většině) to zrovna sedí. Pokud ale patříte mezi milovníky této muziky (a všeho, co se tomu podobá), nastěhujte se někam do okolí Domu dětí a mládeže v Rumburku (nejlépe ul. Matušova, Na Výsluní či tzv. Rafanda). Tam několikrát v týdnu nějakou tu hodinu zkouší jakási kapela. Protože to jsou mladí lidé a musí být také na čerstvém vzduchu, ke své produkci si otvírají okna, aby to zvládli jaksi současně. A ty občane - sousede - si to pěkně užívej s námi. Nebo nepobývej na čerstvém vzduchu, když ti po celodenní práci ten hluk jde na nervy, nebo svůj byt větrej v jiné hodiny, své malé děti odnauč odpoledne spát... Prostě - přizpůsob se! Je přece zcela demokratické, aby se mladí mohli učit muzice, kterou milují. Že ti, milý občane, připadá nedemokratické, že jsi nucen to poslouchat? Inu, to už tady u nás tak chodí, pro někoho demokracie přehršel, pro jiného nic. Nějak se mi při psaní těchto řádků (jako letitému pamětníkovi) vybavuje jedno údernické heslo na adresu mládeže, která měla už kdysi vše dovoleno: „My jsme mládež nová, mládež Gottwaldova...“ Jen ten politik se nám změnil. Pokud techno není ten správný název pro zmíněný ryk, omlouvám se znalcům. Mne jen bolela hlava! Příspěvek vznikl na základě podnětů občanů i osobní zkušenosti. Kromě toho, již jistý Karel Čapek řekl, že „moje demokracie končí na kuřím oku mého souseda.“
