ČESKOSLOVENSKO
Co všechno se skrývá za tím slovem? Nespočet nářků, tužeb, nadějí. Nespočet potu, krve, mozolů. Štěstí i utrpení, vina i nevina. Patnáct milionů životů, přání, osudů. Kolik rtů jej vyslovilo v posledním svém okamžiku - před popravou, před emigrací, v bolesti či štěstí.
Slavíme 28. říjen jako státní svátek. Lidé mají den volna, ti starší vzpomenou, ti mladší už netuší. Je to fajn doba, kdy nemusíme do práce a můžeme třeba připravit hroby na nadcházející dušičky. Slavíme svátek, který jen málokomu cosi říká, hlavně že je volno. „Elita“ národa, nebo chcete-li naši Vyvolení (promiňte zvolení), jej využijí v předvolebním boji.
12. říjen 1914, Francie
600 mužů pronáší svou přísahu: „Ve jménu volnosti, rovnosti a bratrství a v důvěře v Republiku slibujeme, že budeme bojovati pro práva republiky a lidskosti až do posledního muže, poslední kapky krve“. Vzniká první československá jednotka na západě - Rota Nazdar. Za pouhých sedm měsíců v zákopech první velké války zůstalo z roty Nazdar pouhých 30 vojáků naživu. Po bitvě u Arrasu 9. května 1915 přestala rota Nazdar existovat. Celkem bylo ve Francii 9600 legionářů, z toho 753 padlo.
Říjen je nádherný měsíc, příroda kouzlí svým štětcem, tají se dech, jak se dokáží proměnit javory či buky. Vše se ukládá k pomyslnému spánku, většina zpěváčků odletěla do teplých krajin a v horách je zvláštní rozkošné ticho, ticho ozvučené jen křupáním jinovatky z pod bot či zvukem tekoucího horkého čaje z termosky. V myšlenkách utkví dávno minulé „Kdo neskáče, není Čech“, zvláštní asociace, ne že bych nebyl fanda hokeje, ne že bych se neradoval z našich vítězství, ale neskáču. Nejsem Čech, narodil jsem se jako Čechoslovák a jako Čechoslovák nejspíš i zemřu. Obě babičky se narodily na Slovensku a první část hymny, kterou jsem se naučil, byla ta „Nad Tatrou sa blýská“. Asi nikdo nikdy ode mne neuslyší ten češtinářsky správný tvar „Česko“.
2. 7. 1917, Zborov
8.45 hod. Československé legie na Rusi útočí proti čtyřnásobné přesile vojsk ústředních mocností. Našim vojákům se podařilo prolomit rakouskou frontu do hloubky 5 kilometrů hned prvním úderem. 3500 mužů, 3500 osudů, 3500 nadějí. Z toho 800 bylo zraněno a 185 se jich nikdy domů nevrátilo - zůstali na kótě 391 poblíž vesnice Ozernjanka... Bylo to však vítězství, zajali přes 3150 vojáků a 15 děl. A svět se začal zajímat o to, kdo že jsou ti Čechoslováci. Celkem bylo na Rusi 54451 legionářů, z toho jich 4112 padlo. Za nás, vážení čtenáři. Za to, abychom si mohli jít vyzdobit na dušičky hroby s českými nápisy a bez povolení c.k. úředníků, že můžete číst tyhle noviny v češtině a ne v německé fraktuře... nezapomínejme na to, byť je to dnes tak samozřejmé.
Je to zvláštní, slavíme vznik státu, který jsme s takovou radostí rozbili. Nepochopitelné, tedy alespoň pro mne. Když už jsme u těch dušiček, tak jako bychom slavili narozeniny člověka, který už je 12 let po smrti. Hořký doušek, ale i úsměvný. Vzpomínám, jak nám „Zvolení“ dovolili hlasovat o roztržení republiky pomocí rozsvícení a zhasínání žárovek - následná ukázka z elektrárny národu vysvětlila, co si přeje a co ne. Nevím, vysvětlovat svému synovi principy demokracie a referenda na tomto příkladě asi nebudu. Ono je vůbec groteskní, že chce-li člověk vysvětlovat obecné principy čehokoliv, musí se hrabat v čím dál vzdálenější minulosti. No nic, zůstala nám jenom vlajka, v jižních Čechách pak pomníčky legionářů a pár knih. Vlastně ještě zhořklá pachuť svobody a volby v podání dnešních kouzelníků.
15. června 1918, Conegliano, Itálie
Čechoslováci šli s hlavou vzhůru, klidni, s úsměvem v obličeji, jisti sami sebou, ruce majíce vzadu svázány železným drátem a vedeni asi dvaceti polními četníky s nasazenými bajonety. Oči si zavázat nedali. Popravčí oddíl se sestával ze šesti Maďarů, za nimi v záloze stálo ještě dvanáct jiných. Do Čechoslováků bylo stříleno z 50 centimetrů. Po výstřelech prohlížel vojenský lékař zastřelené, zda jsou mrtví. Maďarští vojáci k tomu přidělení brali mrtvoly za nohy a krk a házeli je s opovržením do velikého hrobu u kasáren. Poslední čtyři Čechoslováci byli po zastřelení pověšeni za řemeny od kalhot na čtyři vysoké platany u silnice, na prsa jim byl pověšen nápis „Zrádci vlasti Čechoslováci“ v šesti jazycích. - tolik úryvek z knížky pana Marka „Pod císařskou šibenicí“. Tak umírali legionáři v Itálii. Tak se tvořilo Československo. Celkem bylo v Itálii 20000 legionářů, padlo 350.
Podzim u nás bývá krásný, fascinuje mě mnohem víc než léto. Lužické hory ho majestátně vítají. Tlupy vysoké se toulají bučinami a ranní mlha dokresluje scenerii života a smrti. Hraniční mezníky se zvýrazněným „C“ přeci jen nezakryjí to minulé „C“ propletené s „S“, byť se o to snaží. Na státní svátek vzniku mé vlasti se budu toulat právě tam, nestojím o pár zmačkaných vlajek, které musí školy a úřady vyvěsiti. Nestojím o plamenné proslovy zvolených, nemajících potuchy o čem hovoří. A pak večer až z „bedničky na lhaní“ budou vyčuhovat jejich mluvčí a korigovat bláboly dne, sednu ke sklence vína a budu číst Masaryka.
„... musíme milovat pravdu, musíme statečně býti celými lidmi, zkrátka - musíme nalézti svou duši a věřiti v tu duši, a bude postaráno o všecko. Ale nebude postaráno o nic, jestliže vlastenečtí kazatelé zástupům, budou kázati hřmotným sic, ale přeci jen mrtvým slovem, kde kdo živoucí se ztrácí z chrámu a okázalým obřadům obcují svíčkové báby...“
Přeji pěkné prožití svátečního dne a pokud si při něm alespoň jednou vzpomenete na Československo a všechny, kdo pro něj žili a umírali, bude mít svůj smysl.
