Divadelní soubor Hraničář je jednou z pevných a trvalých opor rumburské kultury.
V letošním roce oslaví úctyhodnou šedesátku a je tedy na místě rozhlédnout se alespoň trochu po jeho práci. Vodítkem je Almanach „Padesát let s Hraničářem“ sestavený k 50. výročí spolku panem Milanem Ledvinkou.
Tedy od začátku. V srpnu 1945 se sešli noví osídlenci, divadelní nadšenci, slovo dalo slovo a divadelní soubor nazvaný dle předválečné tradice „Hraničář“ byl na světě. A hned se dal do práce. Do velmi pilné práce, takže již 28. října uvedl novým rumburským obyvatelům inscenaci Jiráskových Psohlavců. Další premiéry na sebe nenechaly dlouho čekat.
V listopadu uvedl soubor Divotvorný klobouk a v prosinci hru Milionářem proti své vůli.
Rok 1946 uvedla Čapkova Matka a vůbec to byl rok na premiéry bohatý. K velké radosti dětí bylo pamatováno i na ně. Byla tu však jedna závada. Hraničář měl k dispozici jeviště v bývalé tělocvičně u stadionu, které naprosto nevyhovovalo. Bylo mělké a nemělo ani dostatečné technické vybavení ani šatnové zázemí. Proto divadelníci s radostí uvítali budovu kina Marx, kterou jim svěřila Okresní osvětová rada.
I zde ovšem byly třeba úpravy a změny. Ochotníci se rozhodli vybudovat vlastními silami divadelní sál, což se také za finanční, manuální a odborné pomoci široké veřejnosti úspěšně podařilo. Cituji: „Vzniklo dílo, které mohla Rumburku závidět některá, mnohem větší města v kraji.“ Kladně hodnotila rumburské divadlo i publikace nakladatelství Umění lidu.
Přes všechny starosti s údržbou, financemi atd. se pilně nacvičovalo, často za dost těžkých podmínek, a hrálo. Od roku 1945 do desátého výročí v roce 1955 zhlédli diváci 54 her a řadu repríz. K výročnímu dni 29. října 1955 byla provedena Paličova dcera, která byla uměleckým vyvrcholením desetiletí.
Samozřejmě, vyskytly se i další překážky a změny. V roce 1950 musel mít soubor, jako všechny ostatní soubory, svého zřizovatele. Stal se tedy divadelním souborem ZV ROH Jednota a od roku 1951 dramatickým souborem ZK ROH n.p. TOKO. Velkou ranou bylo pro Hraničáře zlikvidování Marxu za účelem vybudování širokoúhlého kina. Mohu-li učinit vlastní poznámku, člověka napadá při pohledu na chátrající budovu, že pokud by zůstal Marx divadlem, patrně by ho Hraničáři, výborně hodnocení například na Jiráskově Hronově, s pomocí veřejnosti a dotací udrželi možná dodnes.
Po ztrátě střechy nad hlavou zkoušeli Hraničáři další formy činnosti, například estrádní soubor, přidali se k nim i hudebníci, mladý soubor a další. Stánkem se Hraničáři na krátký čas stal sálek s jevištěm ZV ROH Rukov v dnešní Jiskře.
Čas ubíhal a konečně došlo k dalšímu stěhování a budování v novém Kulturním domě (Střelnici) otevřeném 28. října 1965. Do padesátých narozenin souboru v roce 1995 se zde uskutečnilo 48 různých premiér.
Zkráceně cituji:
„Nepočítáme-li různá pásma a vystoupení v rámci jiných pořadů, sehráli členové Hraničáře od roku 1945 do 29. června 1995 celkem 604 představení.“ Číslo nezanedbatelné a díky všem, kteří se o úspěchy souboru zasloužili.
Hraničář neustal v činnosti ani v dalších letech. Hraničářská inscenace, povídka K. Čapka Básník - „Jak se dělá divadlo“, zahájila slavnostní vyhodnocení 2. ročníku soutěže „Literární Varnsdorf“. Malá neobyčejnost - herci Hraničáře se představili v nejlepším amatérském filmu „Zpověď“ natočeném absolventem zdejšího gymnázia Jiřím Vejdělkem pro přijímací zkoušku na FAMU. Film měl výborný scénář i herce a udělal radost řadou úspěchů nejen svému tvůrci, ale všem Hraničářům. Byl to druhý nejúspěšnější film světové amatérské přehlídky, ke zlatu mu chyběl jeden hlas.
Nemalým úspěchem Hraničáře bylo i výborné hodnocení a tři ceny z přehlídky amatérských divadelních souborů v Hrádku nad Nisou, právě tak jako první přehlídka divadelních pohádek Rumburská vločka.
Ale nejen úspěchy přinesl rok 1996. Čekala i zlá událost, která souborem otřásla. 1. srpna 1996 navždy odešel Milan Ledvinka.
V tomto roce se soubor rozdělil na Hraničář o.s. (občanské sdružení) a Divadelní soubor Domu kultury. Hraničář však nezahálel ani v nové podobě. Například uvedl ve světové premiéře hru Miroslava Laňky Den na Karlštejně aneb Karlův všední den v očích jeho žen. Přítomen byl i autor hry a filmový herec Raul Schránil, který nešetřil pochvalou. Dále pořádal přehlídku divadla pro dospělé i děti Rumburakův prsten a další skvělá představení. Takový byl i Molierův Tartuffe a nemenším úspěchem bylo i uvedení pohádky Strašidýlko na novoborské přehlídce. Oceněna byla dramatická úprava i herecký kádr. Vítaným a oblíbeným pořadem byla Rumburská divadelní vločka. Zvláště, byla-li doplněna dětským karnevalem, soutěžemi, zpěvem, řadou pěkných pohádek, prostě plnou nůší radostí.
Karneval, kterým přivítal Hraničář o.s. společně se svými příznivci rok 2002, přinesl spoustu zábavy i dospělým.
Pokračovaly „divadelní vločky“, uskutečnily se premiéry, Hraničář prostě žil a po návratu do opraveného domu kultury jistě bude žít, pracovat a přinášet radost malým i velkým dál. Díky za jejich práci. Za práci všech dávných i současných herců, technických pracovníků - prostě všech, kteří dávají po plnění svých povinností spoluobčanům ještě něco navíc.
****
V Rumburku nebyl jen Hraničář. Před šedesáti lety vznikl i další ochotnický divadelní spolek, na který bych ráda vzpomněla. Byl to spolek J. K. Tyl v Dolních Křečanech, sídlící v sále hostince U Knobů či Pod kaštany. I zdejší herci přinesli od roku 1945 řadu pěkných her. Bohužel, neměl tak dlouhé trvání jako Hraničář a v současné době zbylo nás, kdysi jeho členů, opravdu málo. Pan Ludvík Antony, manželé Marta a Vlastimil Kabelkovi, paní Zdena Benešová, paní J. Gaislerová, st. p. učitel Josef Vondráček a vzpomínající já.
