Blíží se doba, kdy budeme slavit svátek sv. Václava, 28. září. Skoro všichni slavní muži našeho národa byli Václavové. Náš pan prezident Václav Havel, následoval pan prezident Václav Klaus, ale slavný byl i Jan Hus, vždyť se po něm dochovala píseň:
Hranice vzplála,
tam na břehu Rýna,
a na ni umírá
dávné vlasti syn.
A vůkol něho kacíře proklíná klér...
velebíc svůj čin.
A vy se ptáte, kdo v těch plamenech je,
toť mistr Jan Hus, nejslavnější Čech.
Tato píseň se vždy zpívala u zapálené hranice dříví, která se musela vždy hlídat, aby jiskry, které z ní lítaly, něco nezapálily a pan učitel u té hranice zpíval s dětmi a rozcházeli se, až když hranice dohořívala. To byl zvyk, který Češi ještě po první světové válce dodržovali. Já jsem byla mezi těmi zpívajícími a tu píseň znám dodnes. Té době se říkalo Doba temna. Z té doby znám i jednu krásnou báseň, jmenuje se Cirkus. Možná, že si někdo ze starších obyvatel na ni vzpomene a napíše nám ji.
Tak brzy budeme slavit svátek patrona země, svatého Václava. K němu se obrací všechen zbožný lid s prosbou: „Nedej zahynouti nám, ni budoucím, svatý Václave, vévodo České země, oroduj za nás! Český otec, česká máti, učili nás jazyk znáti, já budu i v dálné cizině, na vás všechny vzpomínat. Svatý Václave, oroduj za nás! Nedej zahynouti nám, ani budoucím!“
Do Rumburských novin přispěla
Anežka Horká
