Milý Lukáši,
všichni Tě moc zdravíme a vzpomínáme na Tebe.
Věř, že bychom Ti raději psali jiný dopis, ale Osud zamíchal své karty... Tak tato slova jsem stejně jako Tobě psala před dvěma lety Martině. Tehdy mě nenapadlo, že je jednou budu psát i Tobě. Ale již zmíněný Osud má někdy nevybíravé nápady. Myslela jsem si, že jako učitelka mám veselé a optimistické povolání, ale někdy se mi vloudí pochyby.
Asi „tam nahoře“ teď sedíš se všemi, kteří Tě na nebeské cestě předešli. Je mezi nimi i Tvůj dědeček, který si Tě k sobě odvedl. Prý aby tam nebyl tak sám, jak řekla Tvá babička Renáta. Jak jsem Vás oba znala, asi nejste příliš nadšení z našeho slzení a posmrkávání.
Tebe si všichni pamatujeme jako veselou kopu, kluka, který byl vždy plný dobré nálady a zdrojem různých legrácek a šprýmů. Nevím, jak jsi to dělal, ale nikdy jsem Tě neviděla ve špatné náladě. Stále před sebou vidím tvou kulatou usměvavou tvář a v mysli se mi vybavují různé chvíle, které jsem s Tebou prožila. Bylo jich věru dost, protože jsem Tě znala od Tvého narození. Vzpomínáš, jak jsi se spo-lužáky vymyslel flaškovou válku? Z židliček jste si vyrobili barikádu a vzájemně jste se bombardovali petkami „vyfutrovanými“ vodou a křídami. Byl z toho tehdy mazec a vy jste dostali trest - napsat o tom článek do školního časopisu. Tvůj článek to nakonec u redakční rady vyhrál. Proč? Díky své vtipnosti a nadsázce. Ani trest jsi nebral příliš vážně.
Na mém pracovním stole leží malé růžové plastové prasátko - pěkně šeredné. To mám od Tebe a Tvého táty Vládi - to byl Tvůj velký školitel ve vymýšlení různých „srandiček“. Tehdy jsi nějak ve škole plaval a snažil ses mě „ukecat“ o lepší známku. Žertovala jsem tehdy, co za to: „Tak půl prasátka to spraví.“ Druhý den jsi mi donesl dáreček s dopisem - prý nejste s tátou žádní šetřílkové a proto dáte své paní učitelce prase celé. Dodnes vidím před sebou Tvůj nadšený výraz, když jsem se tomu smála. A ještě nadšenější jsi byl, když jsem milého čuníka vzala ukázat do hodiny i Tvým spolužákům a pochlubila se jim krásným darem i veselým dopisem od Tebe.
Tak to vidíš. Není to tak dávno, co jsme se na hřbitově v kapli s Tebou loučili a všem nám to rvalo srdce. Ale už za pár dní si (troufám si odhadnout, že asi všichni, co jsme tam byli) při vzpomínce na Tebe vybavujeme Tvou veselost a dobrou náladu. Jak jsem Tě znala, to druhé by Ti jistě vyhovovalo víc. Slzy jsi nikdy neměl moc rád.
Nepochybuji ale, že bys všem těm, kteří Tě na Tvé poslední cestě doprovázeli, rád poděkoval, že tam byli. To platí i o Tvých rodičích, kteří v ten den neměli dost sil tak učinit.
Věřím, že se mnou teď čteš tyto řádky a asi se jim i trochu směješ tím milým a klidným úsměvem, který Ti tolik slušel.
Budeme se všichni těšit, že se naše cesty zase jednou spojí.
Zdraví Tě všichni Tví kamarádi a přátelé (i Tvá teta a učitelka Táňa)
