Ojedinělá výstava v Muzeu Českého Švýcarska v České Lípě
Na nevýrazném ostrohu nad severním břehem říčky Křinice a na strmém západním okraji osady Krásný Buk, dnes místní části města Krásná Lípa, stával kdysi hrad Schönbuch či Schonenbuch, česky Krásný Buk. O hradu skrytém v lese ještě donedávna mnoho lidí nevědělo. Nebo že by nastala nějaká změna?
říká archeolog PhDr. František Gabriel z Národního ústavu památkové péče z Ústí nad Labem, který vede průzkum zbytků hradu.
„Užívám německý název proto, že hrad od svého vzniku nebyl vlastně oficiálně přejmenován, a tehdy bylo v módě pojmenovat hrad německy. Někteří z vás budou zklamáni, protože na místě samém prakticky nic není - i když jde o velmi významnou pamětihodnost.“
Dnes už víme, že hrad byl založen kolem roku 1265 pány z Michalovic při přemyslovské kolonizaci západní části Šluknovského výběžku. Jeho počátky jsou velmi mlhavé. První zmínka je z roku 1319, kdy směnil mocný severočeský pán Jindřich z Lipé pozemky na severu země s Janem Lucemburským za statky na Moravě. Hrad dobylo lužické Šestiměstí v roce 1339.
„Byl to jeden z nejvýznamnějších objektů bergfrídového typu nejen na severu Čech. Od druhé poloviny 13. století je stavěla šlechta běžně, nedaleko je hrad Scharfenstein - Ostrý, ale jmenujme i Lemberk. Ten byl velmi přestavován, nakonec skončil jako barokní zámek. Krásný Buk nemohl nikdo přestavovat, brzy zanikl a zbytky zůstaly v zemi. Je tu předhradí - místo pro řemeslnické dílny, zásobárny obilí a plocha pro obytný dům. Býval zde i třípodlažní palác, na svou dobu poměrně luxusní.“
Tato informace zaujala, ale musíme mít velkou představivost, protože k vidění je jen vyzděná válcová věž ve skalisku, pět metrů hluboká, dva metry široká a nově opatřená mříží, a sotva patrné zbytky hradby kolem věže. Bílá paní tady opravdu strašit nebude - nestálo by jí to tedy za to. Přístupová cesta vedla z plošiny na severu několika valy přes kruhový příkop na pahorek, kde stával dřevěný palác. Kdo přicházel, měl prý v levé ruce štít a v pravé meč. Příchozí mohl být nevítaným hostem a také to tak nakonec s hradem dopadlo - byl dobyt a na věky zničen. Les nad ním na dlouhou dobu vytvořil milosrdný příkrov.
- Stavitelé a majitelé byli Ronovci
Na scéně je opět Jindřich z Lipé, nejvyšší maršálek království českého a zemský hejtman, který se takříkajíc napakoval na stříbrných kutnohorských dolech a byl pravděpodobně iniciátorem napsaní Dalimilovy kroniky. Jedna z nejpozoruhodnějších po-stav, která „tahala za nitky dějin“. Jeho předkové byli od začátku 13. století královskými kastelány v Žitavě. Žitavsko jim odebral Přemysl Otakar II. po roce 1263. K němu však hrad nepatřil. Stál na děčínském majetku - ten sahal k Českolipsku přes místo, kde mnohem později vznikl hrad Tolštejn, dále až po dnešní Dolní Podluží, Varnsdorf a Krásnou Lípu. Rumburk patřil pravděpodobně jiné větvi rodu Ronovců, stejně jako zbytek dnešního Šluknovského výběžku. Z Ronovců vzešli posléze Berkové z Dubé. A ti všichni měli v erbu hrubě otesané překřížené dubové větve - ostrve. Žitavsko se pak kolem roku 1300 vrátilo Jindřichovi z Lipé, ale Schönbuch na pouhých 19 let. Severočeský velmož se chystal do vysoké politiky, ale zasáhl ho šíp Amorův, i když nezapřel své praktické založení. Území, které směnil, stálo za to.
- Jak zasáhla Eliška Rejčka do historie hradu
Jindřich z Lipé získal statky na Havlíčkobrodsku a na Moravě, kam odešla jeho milenka, královna Richenza - Eliška Rejčka, vdova po dvou panovnících, která na pražském dvoře začala překážet. Polská princezna a česká královna dala svému manželovi Václavovi II. jediné dítě, dceru Anežku. Pak byla provdána ještě jednou, za pozdějšího krále Rudolfa Habsburského, a někdy před rokem 1315 našla svou životní lásku, jíž byl Jindřich z Lipé.
Rejčka asi z důvodů bezpečnosti provdala desetiletou Anežku za vévodu Jindřicha z Javora, jednoho ze slezských potomků polského královského rodu. A právě v roce 1319 (souvislost s osudem hradu) se král Jan dostal s tímto svým nevítaným švagrem do sporu o dědictví po vymřelých markrabatech braniborských. Potřeboval v daném teritoriu Javorskému něco nabídnout za odstoupení dědických nároků v Horní Lužici. Tou dobou znechucená Eliška Rejčka odešla do Brna. Zamilovaný pan Jindřich nabídl králi pro Javorského Žitavsko a hrad Krásný Buk a dostal za to vysněné statky na Moravě. Žil pak, jak víme, v Eliščině brněnském klášteře. Nikdy se nevzali, ale pohřbeni byli vedle sebe.
Jindřich Javorský kupodivu Krásný Buk s Žitavskem neobdržel. A jsme u Vartenberků, kteří se stali pro své loupežení postrachem Žitavska. Nikdo netušil, že hrad má před sebou už jen pouhých dvacet let existence, což je na takový objekt opravdu málo. Loupeživé nájezdy do Lužice zavdaly záminku pro odvetné tažení sdružení šesti měst, která 15. 10. 1339 Krásný Buk dobyla a hrad zanikl. Po jeho zničení nabyl na moci Tolštejn a postupně přebral funkci centra panství.
- Poválečné roky nezájmu a nynější stav
Nedaleko se rozkládá stejnojmenná ves. Kdysi dávno zde bylo pět statků vějířovitě rozložených kolem hradu, z nichž vznikala postupně vesnice - nejbližší statek byl do roku 1849 místní rychtou. Někdejší sláva vsi je dávno pryč. Žily zde významné osobnosti, hudební rod Heinrichů, a také zde byla světoznámá továrna Gustava Jägra na výrobu teplého prádla (Ať jsi běloch nebo négr, nosíš prádlo značky jégr.). Obrovská továrna, desítky let opuštěná, se právě po cihličkách rozebírá - mnoho dřevěných chalup zde slouží rekreaci.
O hradu se pořádně diskutovalo naposled ve 40. letech 20. století, kdy zde žilo německé obyvatelstvo. Byly pokusy o vzkříšení hradu a postavena malá vyhlídka. Z těch dob jsou romantické obrázky, na kterých prý není nic pravda.
O zbytky hradu nebyl po válce žádný zájem, jeho existence spíš obtěžovala. O tom, že je tady v lese hrad, věděli ostatně jen místní. Vyšlo několik burcujících článků ze Spolku přátel Krásnolipska, zvláště z pera znalce kraje JUDr. Richarda Klose. Zhruba před deseti lety se zde objevila skromná cedulka o historii hradu. Hlavně aby tady lidi nekopali, říkalo se na úřadech a tím se zastíral nezájem.
Hrad je v majetku Lesů České republiky, sídlem v Rumburku. V roce 1994 byl tiše prohlášen kulturní památkou, ale nezájem o něj trval. Trvalo dlouho, než se začalo jednat. A než přispělo v roce 2004 Ministerstvo kultury ČR 200 tisíci korunami na archeologické práce. Nyní tudy prochází červená značka a je zde informační tabule. Věž je zakonzervovaná, další části se však odkrývat nebudou. Je to drahé a celkem zbytečné. Bylo by ovšem třeba dalších financí, neboť práce ještě trvají, ale ty již uvolněny nebyly.
Doporučujeme prázdninový výlet do středověku, prosíme jen výletníky, aby tam nekopali. Hodnotné věci už se našly. V muzeu nás o tom přesvědčí (po letní měsíce) fotografie, plánky, ale i několik velkých nádob, složených ze střepů.
