Rumburská vzpoura aneb nicota srdcí...
Mé kroky vedou, přestože se ranní vzduch tetelí svou horkostí, na rumburské náměstí, zhlédnou oslavu stejnojmenné vzpoury. Kolik lidí si přijde připomenout tuhle událost?
Kolik lidí o ní ví? Kolik z nás si ji dovede představit bez „řvavého“ moderátora, podivné hudby, vůně cukrové vaty, létajících balónků a kvílení hasičských sirén? Díky panu Jindřichu Markovi a jeho knize snad o pár desítek víc. Díky této knize jsem se o ní dozvěděl lidskou stránku i já. Úryvky dopisů jsem našel právě v ní. Moc Vám za ni, pane Marku, děkuji! Ale zpět na náměstí...
Pan starosta nám přečetl, jak Rumburská vzpoura vznikla a probíhala. Pak nám něco předvedli mažoretky a za bubnování přivedli vojáky v dobových uniformách na náměstí.
„Drahá maminko! Přijměte nejsrdečnější pozdrav a vřelé políbení - už poslední - proč, dozvíte se později. Bylo u nás v Rumburku něco nepředvídaného, čehož jsem se musel též zúčastnit...“
Poslední dopis Františka Nohy domů... Kolik je v něm ukryto myšlenek? Na náměstí nezazněl, místo toho jsme se dozvěděli, z kterého období je která uniforma.
„Odpusťte mi, tatínku, že jsem Vám ve Vašem stáří takovou bolest způsobil. Chtěl jsem dobro bratří!“
Poslední dopis Stanka Vodičky.
Patnáct hodin svobody vyměnili za své životy, těžko se to chápe nad vůní grilovaného kuřete a rejem mažoretek. Vidím jeho mladou tvář, čtu si jeho básně a přemýšlím. V našem muzeu máme moc pěknou expozici věnovanou nejen těm třem zastřeleným v Rumburku, těm dalším zastřeleným v Novém Boru, ale i všem ostatním, kteří trpěli v terezínské pevnosti. Dnes už nám nic neříkají fakta předčítaná na náměstí s podivnou kulisou. Co oslavujeme? Co oslavujete? Kolik z Vás se přišlo podívat na hasičské cvičení a kolik z Vás přišlo uctít památku zastřelených? Byli to kluci, vlastně muži, kteří věděli, proč žít a pro co zemřít. Víme to dnes?
„Držte se statečně a věrně, abychom už mohli ukončit tuto ohavnou válku a osvobodit naši českou vlast z potupného jha! Nuže kupředu! Nazdar!“
Projev s jedinou myšlenkou na svobodu svou, bratří a národa, vyřčený Vodičkou.
Taky nezazněl, asi se organizátoři bojí přiblížit se komunistickému patosu. Ovšem pánové, nemůže být patosem myšlenka, za kterou člověk dal život.
„Od svého mládí jsem byl zanícen pro věc pravdy, svobody a demokracie. Uvidíte, že moje idea přeci jen zvítězí...“
Zvítězila, jak řekl Stanko Vodička, a nebylo tomu tak dlouho, jak se zdálo. Zvítězila, ale byla vykoupena krví nejen legionářů, ale i krví našich vzbouřenců.
Ani tohle nezaznělo, jen se vřítila na náměstí hasičská auta za děsného zvuku sirén a začala cvičit. Nemám nic proti hasičům, naopak, jsou tam také „opravdoví muži“, neboť s ohněm si nemůže zahrávat, kdo chce, jen si myslím, že spojením obou akcí škodí jak památce mrtvých, tak našim hasičům.
Odnesl jsem si z náměstí v Rumburku jen smutek na duši, mé kroky vedly k popravišti a teď pomníku vzbouřenců. Naštěstí jsem tam byl jen já a oni. Vlastně ještě tam byla obrovská lípa, pod kterou jsem se usadil a srovnal si své myšlenky. Pak jsem těm třem, jejichž smrt připravila cestu k naší svobodě, věnoval svůj dík, svou úctu a přání, aby bylo víc takových synů, manželů a otců.
Neberu Vám Vaše mažoretky, Vaše grilovaná kuřátka, pořadová cvičení a hasiče, ale mé kroky napříště zamíří rovnou k pomníku. Nepotřebuji totiž už prostředníky, kteří by mi „nafiltrovali“ a „okořenili“ Rumburskou vzpouru. A co VY?
Marcus Tullius
