V několika předcházejících číslech Rumburských novin byla otevřena zajímavá rubrika zpovědí občanů našeho města, kteří přišli po válce osidlovat naše pohraničí nebo plnit úkoly společnosti a tento kraj si zamilovali tak, že zůstali. Chtěl bych u příležitosti 60. výročí osvobození naší vlasti a konce 2. světové války obdobně navázat a přiblížit člověka, rumburského občana, který si úctu zaslouží.
Ladislav Kacálek - jméno, které zřejmě naší mladší generaci již mnoho neřekne. Dříve narozeným a střední generaci je toto jméno v našem městě známé velmi dobře. Většina ho zná a ráda vzpomíná na výborného cukráře a kavárníka, do jehož podniku nejeden z nás chodíval za sladkým, ale také zde poznával své lásky. Tak či onak jeho jméno máme spojené se vzpomínkami svého mládí. To jsou vzpomínky příjemné. Cukrárna pana Kacálka ve své době byla vyhlášena za podnik mladých lidí v širokém okolí. Tento podnik se stále nachází v objektu druhého, ne méně známého výborného cukráře Cyrila Lorence. Oba dva jsou žijícími legendami svého cukrářského oboru. Jenže to jsou kapitoly, které se psaly až později, po skončení 2. světové války...
Ladislav Kacálek se narodil 24. 6. 1920 v Hnátnici na Žambersku. Po maturitních studiích a vyučení v oboru cukrářském nastoupil krátkou praxi. Přišel rok 1938 a s ním Mnichov a okupace. V září 1940 byl s mnohými dalšími nuceně nasazen do samotného srdce hitlerovského Německa - Berlína. Zde se velmi brzy zapojil do činnosti českého divadelního spolku, jehož prostřednictvím se seznamoval s dalšími nasazenými Čechy. Je obecně známo, že nasazení se ve své činnosti snažili dle svých možností škodit utlačovatelům, jak se dalo, různé schválnosti a sabotáže patřily do omezených možností nuceně nasazených. Právě při této činnosti se Ladislav Kacálek plně zapojil do ilegální odbojové skupiny, pro dnešek s příznačným názvem Evropská unie. Ve skupině konspirativně pracovalo více než 30 lidí, převážně Češi. Vedle mnoha činností skupiny, například vydávání a rozšiřování protiněmeckých textů, přechovávání hledaných lidí a uprchlíků, patřila mezi nejnáročnější a nejnebezpečnější činnosti zajišťování zbraní pro ilegální odbojovou skupinu majora Petráše operující na Olomoucku. Činnost a pašování zbraní byla zajištěna prostřednictvím spojek. Právě jedna z těchto spojek byla odhalena gestapem. Gestapo vcelku snadno vystopovalo, ke svému překvapení, že zdrojem pro odbojovou činnost jsou lidé přímo v Berlíně. Ladislav Kacálek byl téměř po tříleté nebezpečné činnosti spolu s dalšími odhalen a dne 2. června 1944 gestapem zatčen. Šest týdnů trvaly tvrdé a kruté výslechy na služebnách gestapa. Neřekl nic. Bez soudu byl odeslán do koncentračního tábora Oranienburg - Sachsenhausen s poznámkou - „Návrat nežádoucí!“ O prožitcích a životě v samotném koncentračním táboře pan Ladislav Kacálek mnoho hovořit nechce. Vzpomínky jsou stále tak silné a otřesné, že jen těžce ovládá své emoce, které mu připomínají bolest.
Bylo určeno, že má zemřít. Jak už to někdy bývá, odvahou sobě vlastní si zachránil život. Nacisté potřebovali odborníky na určité práce, a tak riskoval a na apelplacu se přihlásil na výzvu, že je truhlář, ač jím nebyl, byl přidělen do pracovního komanda pro výrobu dřevěných desek pro potřeby armády. Zde mu pomohla i jeho dobrá znalost němčiny.
Od západu se blížila druhá fronta a z východu započala berlínská operace Rudé armády.
„V noci z 9. na 10. dubna 1945 nás esesáci naložili na náklaďáky a odváželi. Cílem měl být Berlín,“ vzpomíná pan Ladislav Kacálek. Avšak po několika kilometrech byli z aut vyhnáni a seřazeni do nástupu - bylo jich rovných 280. Vydali se na svůj „pochod smrti“. Po deseti dnech utrpení (dne 20. 4. 1945) došli do Postupimi. Došlo pouhých 23 vězňů. Většina zemřela hlady, úplným vyčerpáním nebo zastřelením na strastiplné cestě. Mezi těmi dvaceti třemi, kteří přežili, byl jen jeden Čech - Ladislav Kacálek. Dál se již vzhledem k vojenské situaci jít nemohlo, vězni byli zahnáni do sklepů přeplněné postupimské věznice. Při následném bombardování byla část areálu zasažena a mnoho vězněných zde zemřelo. Dne 26. 4. 1945 se dočkal pan Kacálek osvobození Rudou armádou. Ta také poskytla první pomoc.
„Ten den jsem se znovu narodil,“ říká pan Kacálek. Všichni jeho kamarádi a spolubojovníci zemřeli. Bolest v srdci zůstala, ale žít se musí dál.
V srpnu roku 1945 přichází Ladislav Kacálek na výzvu obnovy pohraničí do Rumburka, aby zde začal svůj nový život ve svobodné zemi. Zapojuje se do obnovy jako národní správce a otevírá svoji první provozovnu v prostorách na Dobrovského náměstí - dnešní Večerka, další provozovnu na třídě 9. května - dnes Zelenina Meisnar. Přitom všem zakládá, věren a povinován těm, kteří se nedožili, ve svém bytě první odbočku Svazu osvobozených politických vězňů na severu Čech.
Zapojuje se do činnosti spotřebního družstva Jednota a svými zkušenostmi pomáhá při utváření řady provozoven. Začíná žít svůj nový život. Své město má rád.
Dnes mu již zdraví nedovoluje aktivní činnost, vrátil se ke své zálibě a slabosti - filatelii.
Vzpomíná na své druhy, kteří se nedožili osvobození, a i na všechny, se kterými spolupracoval ve svém městě a taktéž se nedožili dnešních dnů. Vzpomíná na pana Sembdnera, Ing. Janů, Ing. Holomka, p. Sháněla, MUDr. E. Springera, p. Kvida Nosbergera, p. Klábštěho, pí Věru Dolejší a mnoho dalších. Nedávno se dozvěděl, že je posledním žijícím Čechem z koncentračního tábora Oranienburg - Sachsenhausen. Je rád, že se dožil dnešních dnů a vychoval své děti.
Jsem rád, že jsem mohl vzpomenout tohoto člověka žijícího mezi námi a napsat o něm lidem, protože patří do oněch řad lidí, kterým jsme vděčni za dnešek. Je jich přirozeně čím dál méně a s jejich postupným odchodem odchází i významná kapitola našich dějin. Jsem přesvědčen, že právě 60. výročí osvobození je výjimečnou příležitostí vzdát hold všem žijícím. Pan Ladislav Kacálek mezi ně patří. Tito lidé od života neočekávají již nic podstatného, mají ho poctivě prožitý, udělali pro svoji zem i své město mnoho. Projev úcty, že na ně nezapomínáme ani dnes, je tím nejmenším, co můžeme učinit.
Nemohl jsem psát o všech. Příběhem pana Ladislava Kacálka připomínám i všechny ostatní. Ti lidé mezi námi jsou.
Vyjadřujeme Vám tímto svou úctu.
V několika předcházejících číslech Rumburských novin byla otevřena zajímavá rubrika zpovědí občanů našeho města, kteří přišli po válce osidlovat naše pohraničí nebo plnit úkoly společnosti a tento kraj si zamilovali tak, že zůstali. Chtěl bych u příležitosti 60. výročí osvobození naší vlasti a konce 2. světové války obdobně navázat a přiblížit člověka, rumburského občana, který si úctu zaslouží.
Ladislav Kacálek - jméno, které zřejmě naší mladší generaci již mnoho neřekne. Dříve narozeným a střední generaci je toto jméno v našem městě známé velmi dobře. Většina ho zná a ráda vzpomíná na výborného cukráře a kavárníka, do jehož podniku nejeden z nás chodíval za sladkým, ale také zde poznával své lásky. Tak či onak jeho jméno máme spojené se vzpomínkami svého mládí. To jsou vzpomínky příjemné. Cukrárna pana Kacálka ve své době byla vyhlášena za podnik mladých lidí v širokém okolí. Tento podnik se stále nachází v objektu druhého, ne méně známého výborného cukráře Cyrila Lorence. Oba dva jsou žijícími legendami svého cukrářského oboru. Jenže to jsou kapitoly, které se psaly až později, po skončení 2. světové války...
Ladislav Kacálek se narodil 24. 6. 1920 v Hnátnici na Žambersku. Po maturitních studiích a vyučení v oboru cukrářském nastoupil krátkou praxi. Přišel rok 1938 a s ním Mnichov a okupace. V září 1940 byl s mnohými dalšími nuceně nasazen do samotného srdce hitlerovského Německa - Berlína. Zde se velmi brzy zapojil do činnosti českého divadelního spolku, jehož prostřednictvím se seznamoval s dalšími nasazenými Čechy. Je obecně známo, že nasazení se ve své činnosti snažili dle svých možností škodit utlačovatelům, jak se dalo, různé schválnosti a sabotáže patřily do omezených možností nuceně nasazených. Právě při této činnosti se Ladislav Kacálek plně zapojil do ilegální odbojové skupiny, pro dnešek s příznačným názvem Evropská unie. Ve skupině konspirativně pracovalo více než 30 lidí, převážně Češi. Vedle mnoha činností skupiny, například vydávání a rozšiřování protiněmeckých textů, přechovávání hledaných lidí a uprchlíků, patřila mezi nejnáročnější a nejnebezpečnější činnosti zajišťování zbraní pro ilegální odbojovou skupinu majora Petráše operující na Olomoucku. Činnost a pašování zbraní byla zajištěna prostřednictvím spojek. Právě jedna z těchto spojek byla odhalena gestapem. Gestapo vcelku snadno vystopovalo, ke svému překvapení, že zdrojem pro odbojovou činnost jsou lidé přímo v Berlíně. Ladislav Kacálek byl téměř po tříleté nebezpečné činnosti spolu s dalšími odhalen a dne 2. června 1944 gestapem zatčen. Šest týdnů trvaly tvrdé a kruté výslechy na služebnách gestapa. Neřekl nic. Bez soudu byl odeslán do koncentračního tábora Oranienburg - Sachsenhausen s poznámkou - „Návrat nežádoucí!“ O prožitcích a životě v samotném koncentračním táboře pan Ladislav Kacálek mnoho hovořit nechce. Vzpomínky jsou stále tak silné a otřesné, že jen těžce ovládá své emoce, které mu připomínají bolest.
Bylo určeno, že má zemřít. Jak už to někdy bývá, odvahou sobě vlastní si zachránil život. Nacisté potřebovali odborníky na určité práce, a tak riskoval a na apelplacu se přihlásil na výzvu, že je truhlář, ač jím nebyl, byl přidělen do pracovního komanda pro výrobu dřevěných desek pro potřeby armády. Zde mu pomohla i jeho dobrá znalost němčiny.
Od západu se blížila druhá fronta a z východu započala berlínská operace Rudé armády. „V noci z 9. na 10. dubna 1945 nás esesáci naložili na náklaďáky a odváželi. Cílem měl být Berlín,“ vzpomíná pan Ladislav Kacálek. Avšak po několika kilometrech byli z aut vyhnáni a seřazeni do nástupu - bylo jich rovných 280. Vydali se na svůj „pochod smrti“. Po deseti dnech utrpení (dne 20. 4. 1945) došli do Postupimi. Došlo pouhých 23 vězňů. Většina zemřela hlady, úplným vyčerpáním nebo zastřelením na strastiplné cestě. Mezi těmi dvaceti třemi, kteří přežili, byl jen jeden Čech - Ladislav Kacálek. Dál se již vzhledem k vojenské situaci jít nemohlo, vězni byli zahnáni do sklepů přeplněné postupimské věznice. Při následném bombardování byla část areálu zasažena a mnoho vězněných zde zemřelo. Dne 26. 4. 1945 se dočkal pan Kacálek osvobození Rudou armádou. Ta také poskytla první pomoc. „Ten den jsem se znovu narodil,“ říká pan Kacálek. Všichni jeho kamarádi a spolubojovníci zemřeli. Bolest v srdci zůstala, ale žít se musí dál.
V srpnu roku 1945 přichází Ladislav Kacálek na výzvu obnovy pohraničí do Rumburka, aby zde začal svůj nový život ve svobodné zemi. Zapojuje se do obnovy jako národní správce a otevírá svoji první provozovnu v prostorách na Dobrovského náměstí - dnešní Večerka, další provozovnu na třídě 9. května - dnes Zelenina Meisnar. Přitom všem zakládá, věren a povinován těm, kteří se nedožili, ve svém bytě první odbočku Svazu osvobozených politických vězňů na severu Čech.
Zapojuje se do činnosti spotřebního družstva Jednota a svými zkušenostmi pomáhá při utváření řady provozoven. Začíná žít svůj nový život. Své město má rád.
Dnes mu již zdraví nedovoluje aktivní činnost, vrátil se ke své zálibě a slabosti - filatelii.
Vzpomíná na své druhy, kteří se nedožili osvobození, a i na všechny, se kterými spolupracoval ve svém městě a taktéž se nedožili dnešních dnů. Vzpomíná na pana Sembdnera, Ing. Janů, Ing. Holomka, p. Sháněla, MUDr. E. Springera, p. Kvida Nosbergera, p. Klábštěho, pí Věru Dolejší a mnoho dalších. Nedávno se dozvěděl, že je posledním žijícím Čechem z koncentračního tábora Oranienburg - Sachsenhausen. Je rád, že se dožil dnešních dnů a vychoval své děti.
Jsem rád, že jsem mohl vzpomenout tohoto člověka žijícího mezi námi a napsat o něm lidem, protože patří do oněch řad lidí, kterým jsme vděčni za dnešek. Je jich přirozeně čím dál méně a s jejich postupným odchodem odchází i významná kapitola našich dějin. Jsem přesvědčen, že právě 60. výročí osvobození je výjimečnou příležitostí vzdát hold všem žijícím. Pan Ladislav Kacálek mezi ně patří. Tito lidé od života neočekávají již nic podstatného, mají ho poctivě prožitý, udělali pro svoji zem i své město mnoho. Projev úcty, že na ně nezapomínáme ani dnes, je tím nejmenším, co můžeme učinit.
Nemohl jsem psát o všech. Příběhem pana Ladislava Kacálka připomínám i všechny ostatní. Ti lidé mezi námi jsou.
Vyjadřujeme Vám tímto svou úctu.