V těchto dnech si připomínáme šedesáté výročí od konce druhé světové války. Za tu dobu přešly již čtyři generace a z původních účastníků tohoto děsivého válečného konfliktu jich mnoho nezbývá.
Přesto by nebylo dobré zapomenout. Ne snad proto, abychom stále drásali staré rány, abychom žili jen minulostí a utápěli se v bolesti nebo zlobě, ale proto, abychom si z této zkušenosti vzali ponaučení a varování. Při této příležitosti vzpomeňme i na jednu tichou a nenápadnou Rumburačku a připomeňme krátce její životopis, či lépe jen několik slov, jak je zaznamenali v Českém svazu protifašistických bojovníků, jehož byla v Rumburku členem.
Paní Věra Dolejšová, rozená Růžičková, se narodila 23. ledna 1918 v Rusku, ovšem bližší místo jejího narození není uvedeno. Ví se však, že 24. června 1941 byla zatčena a jako cizí státní příslušnice vězněna v Taškentu, v Džambulu, Čiketě a Čaljabinsku.
Po propuštění 9. února 1942 vstoupila do 1. československého polního praporu v Buzuluku, odkud s celou čs. armádou pod vedením generála Svobody přišla do Prahy.
Za svou bojovou činnost jako vojenská zdravotní sestra dosáhla vojenské hodnosti majora. Celkem obdržela 24 vojenských a svazových vyznamenání. Po ukončení války se zapojila do veřejného života v Rumburku, a to v Červeném kříži a Českém svazu žen. V roce 1982 byla k 65. narozeninám navržena na vyznamenání Budovatel města.
Byla to tichá, nenápadná paní, vždy ochotná pomoci tam, kde bylo třeba. Zemřela v září roku 1994.
