Je tak příjemné sednout si v teplém letním dni na lavičku v parku a klidně odpočívat, kochat se pohledem na hrající si děti, na důchodce vyhřívající se na sluníčku a vzpomínající na staré dobré časy nebo pozorovat hrátky psů a naslouchat švitoření ptáků ve větvích.
Parky jsou, tedy měly by být, odjakživa oázami klidu a odpočinku. Jedním z nich měl být i Park přátelství v Rumburku. Park je ze všech stran obklopen cihlovými domy a rodinnými domky, jsou zde lavičky, vyasfaltované cesty, stín tvoří krásné vzrostlé stromy. Vše na první pohled vypadá idylicky, ale bohužel opak je pravdou. Z Parku přátelství se stal „Park strachu a špíny“. Alespoň tak o něm mluví ti, kteří zde v bezprostřední blízkosti bydlí.
„Bojíme se tu žít a není nám tu dobře,“ řekla nám jedna z místních obyvatelek, která se však bojí vystoupit z anonymity.
„Neuvádějte, prosím, nikde moje jméno. Mám totiž strach, aby mě za to, že si na něco stěžuji, nevymlátili okna. Už se nám to stalo dvakrát...“ dodává smutně.
A co se tady vlastně děje?
Vzhledem k tomu, že je toto zákoutí stranou od hlavních rumburských cest a ulic, stalo se oblíbeným dostaveníčkem podivných individuí, omladiny, převážně z romské komunity a rumburských „tolueňáků“ neboli čichačů, kteří na zdejších lavičkách prosedí hodiny s hadrem u nosu a místní se bojí jejich nevyzpytatelného a nepředvídatelného chování. Kolem těchto „obyvatel“ parku pobíhají a hrají si děti. Někdy je jich jen několik, ale mnohdy se jich tu sejde i několik desítek.
„Děti nám nevadí,“ upozorňuje paní ze sousedství.
„To víte, že dělají pořádný hluk, výskají a křičí, ale vždyť jsou to jen děti a tak je to v pořádku.“ Horší jsou, podle místních, ti náctiletí a starší. Scházejí se tu již odpoledne a vysedávají dlouho do noci. Také ruší okolí svým povykováním, ale na rozdíl od dětí neberou ohledy na výtky obyvatel z okolních domů. Naopak, oplácejí je hrubými urážkami a nadávkami, zvoněním na zvonky a poškozováním jejich majetků, například rozbíjením oken u aut a podobně. Nejvíce snad místní pobuřují tím, že se nestydí za denního světla veřejně souložit na trávě nebo u zdi Pomníku přátelství, který z druhé strany slouží jako hojně navštěvované veřejné záchodky. K tomu všemu nelze přehlédnout to, že mnozí návštěvníci parku zde odhazují do odpadkových košů svůj domovní odpad, a když již koše nestačí, odhazují pytle a tašky s nepořádkem, s pokálenými dětskými plenami a zbytky jídel lidem přes ploty do zahrad nebo je nechávají volně pohozené na zemi. Vítr a toulaví psi a kočky pak dokonají dílo zkázy.
Hluk, zápach, výkaly lidské i zvířecí, nepořádek a špína, to je dnešní Park přátelství, místo jen pár kroků od centra města. Pracovníci VPP Městského úřadu v Rumburku zajišťují pravidelný úklid parku, ale to, co přes den uklidí, se jim přes noc vrátí zpátky. Péče o tento park je náročnější než o všechny ostatní rumburské parky dohromady.
Smutné je, že tento stav není jen záležitostí posledních týdnů. V Rumburských novinách z roku 2000 je zveřejněn článek Mgr. Pytlíkové, která se pohoršuje nad situací v tomto parku:
„Proto se znovu ptám, proč právě tento park, přes letitá upozorňování, prosby a stížnosti, je v takové stavu? Mohla bych celou řadu občanů, kteří byli osobně jednat, jmenovat. Ale někteří už ani nežijí a ti ostatní po zkušenostech další úsilí vzdali.“ I pisatelka tohoto článku se odstěhovala z tohoto prostředí do klidnější a čistší části města a ti, co zde bydlí, mají strach se ozvat. Ještě stále si pamatují, jak po posledním jednání na MěÚ před několika lety kdosi jedné ze stěžovatelek podpálil dům. A tak jen doufají, že se najde někdo, kdo jim pomůže.
Město zde zajišťuje pravidelný úklid, ale již zde není nikdo, kdo by zajistil bezpečnost tohoto místa.
„Městská policie sem sice chodí na obchůzky,“ tvrdí místní, „Ale jen přes den, kdy si tu hrají děti. Večer, když je tu nejvíc nebezpečno, nás však nechrání nikdo.“
