ZTRACENÁ OBEC FUKOV
Nic než rozlehlá pláň zarostlá lebedou, pocit zmaru a pomíjivosti a lítost nad ztracenými lidmi, ztracenými domy a jejich zničenými osudy, to je pocit, který obklopí snad každého, kdo se zatoulá do Fukovského výběžku. Tento malý kousek země ležící severně od Šluknova má rozlohu pouhých 277 hektarům, od severu k jihu měří necelé tři kilometry a v nejužším místě od západu k východu něco přes 400 metrů. Ze tří stran je obklopen saským územím a s Českou republikou je spojen jedinou úzkou silničkou. Stoupnete-li si doprostřed cesty a rozpažíte-li ruce, budou špičky vašich prstů na obou rukách přesahovat do Německa, zatímco vy budete celým svým tělem v Čechách.
Fukovským výběžkem prochází kilometr německé železniční trati a protéká jím německá řeka Spréva.
Fukov, německy Fugau, byl živou a prosperující obcí na hranici s Německem, ve které před druhou světovou válkou žilo ve 143 domech 739 obyvatel, z toho 19 Čechů.
Kdy tato obec vznikla, nelze přesně určit, nicméně existuje teorie, že vznikla z rybářské osady, jelikož se v jejím okolí nacházelo několik rybníků. Písemnosti z roku 1474 dokládají, že obec patřila saským vévodům. V průběhu dvou století změnila několikrát svého vlastníka až do roku 1682, kdy byl Fukov prodán za 7650 žoků Filipu Zikmundovi z Dittrichsteinu. Od té doby patřil pod Šluknovské panství. V roce 1813 se malá obec Fukov rozrostla ze dne na den o šedesát tisíc lidí. Utábořila se zde totiž ruská vojska pod vedením generála Langerona, který pronásledoval Napoleonova prchající vojska.
V historii obce však stáli fukovští obyvatelé dvakrát před důležitým rozhodnutím, a to, zda chtějí připojit Fukov k Německu. Poprvé to bylo v roce 1848 a podruhé v roce 1919 a pokaždé se Fukovští rozhodli zůstat v Čechách. Po roce 1945 se jim toto rozhodnutí stalo osudným. Značná část budov, pozemků a živností byla zkonfiskována a jejich majitelé byli donuceni odejít za hranice Čech, do Německa. Zbylo zde jen několik Němců se statutem antifašisty či ve smíšených manželstvích, časem se sem přistěhovalo i několik Čechů z vnitrozemí.
Do roku 1945 zde fungovala dvoutřídní obecná škola, kterou navštěvovalo více jak sto žáků, byla zde pošta, česká a saská celnice, řada obchodů a obchůdků. Před rokem 1938 se zdejší obyvatelstvo sdružovalo v osmi spolcích. V obci bylo provozováno 58 živností, z toho pět hostinců, více než dvě desítky obchodů a obchůdků s potravinami, koloniálním nebo smíšeným zbožím, zeleninou, cukrovinkami atd. Bylo zde i několik řezníků, obuvníků, výroba hraček, dokonce dva taxikáři a řada řemeslníků různých oborů. Část obyvatelstva byla zaměstnána v okolních kamenolomech. Kámen se poté z části zpracovával v místní brusírně Františka Michalíčka, jehož potomci stále žijí ve Šluknově, nebo Franze Röslera.
Dominantou obce byl kostel svatého Václava, který byl vysvěcen roku 1788. Město Litoměřice věnovalo kostelu varhany a tři zvony. Největší z nich, který byl odlit v roce 1594 v Roudnici nad Labem, je dnes umístěn v rumburském kostele sv. Bartoloměje a je opatřen českým nápisem:
„LEHTA PANE 1594 SLIT GEST ZWON TENTO KE CTY A CHWALE PANV WSSE MOHAVCIMV OD ZWONARE MATAVSSE V MIESTIE RAVDNICV ZA RYCHTARZE PAWLA KOTRAVTA A STARSSYCH WACLAW CZVRDA MARTIN MARESSKA MATAVSS SWACZINY BLAZIEG KERVLIK WONDRZEY WLACHOWYCZ WIT PITANEK. PANI KATERZINA SVACZINOVA“ (Léta Páně 1594 slit je tento zvon, ke cti a chvále pánu všemohoucímu od zvonaře Matouše ve městě Roudnice, za rychtáře Pavla Kotrauta a starších Václava Čurdy, Martina Mareška, Matouše Svačiny, Blažeje Kerulika, Ondřeje Vlachoviče, Víta Pitanka. Paní Kateřina Svačinová.)
Po odsunu v roce 1945 byl Fukov ze tří stran obehnán ostnatým drátem, čímž byly zpřetrhány obchodní vztahy Fukovských s německými sousedy. Tato skutečnost byla jednou z příčin zániku obce. Původním obyvatelům se zde žilo zle a noví se sem, na opravdový konec světa, nechtěli stěhovat. V roce 1949 zde bylo napočítáno již 107 neobydlených domů a pouhých sedmdesát obyvatel. Opuštěné domy byly rozebírány na stavební materiál, který byl údajně odvážen až na Slovensko, Místní národní výbor byl uzavřen v roce 1950 a Fukov byl administrativně přičleněn ke Království. Z důvodu zajištění bezpečnosti a ochrany hranic byly opuštěné domy postupně likvidovány, posléze došlo k rozhodnutí srovnat celou vesnici se zemí. Hlavním důvodem však byla v roce 1956 snaha České republiky vyměnit Fukovský výběžek s NDR za část území na Studánce u Varnsdorfu. Místní obyvatelé byly přemístěni do Šluknova a do opuštěných domů v Království, ale k realizaci dohody nakonec nedošlo a Fukov zůstal zcela vysídlen a opuštěn. Jeho ochrana byla pro místní pohraniční stráž stále větší zátěží, a tak bylo nakonec přistoupeno k poslední fázi likvidace, která trvala až do roku 1960. Tehdy, 23. září ve 20 hodin večer, byla odstřelena poslední budova v obci a její dominanta, obecní škola a kostel sv. Václava.
CO DNES VE FUKOVĚ UVIDÍTE?
Zarostlé zbytky hřbitova i s náhrobními kameny. Kus litinového plotu vrostlého do kmenů stromů. Vodovodní řad. Dodnes funkční železobetonový železniční nadjezd, po kterém vjel v roce 1938 Adolf Hitler do Sudet. Několik základů zbořených domů. Dřevěný kříž v místech, kde stál dříve oltář kostela sv. Václava. Za řekou Sprévou kvetoucí německou obec Opach.
Celkový pohled na Fukov s jeho dominantou - kostelem sv. Václava.
NA CO BY MOHL BÝT FUKOV PYŠNÝ?
Ve Fukově byl založen vůbec první Betlemářský spolek nejen v Čechách, ale v celé Evropě. Stalo se tak roku 1764 a o tomto počinu zapsal tehdejší farář a významný botanik Karel Wenzl tuto zprávu, která ve volném překladu zní: „Náš kostelní betlém vnesl do pochmurného smutného času několik jasných dnů. O události se tak hovořilo, že zvědaví návštěvníci přicházeli z celého českého a ještě více ze saského sousedství. Pořídili jsme ho za 120 zlatých konvenční měny. Abychom získali peníze, založili jsme betlemářský spolek, jehož členové přispívali počínajíce lednem každý týden jedním krejcarem. V jediném dnu se přihlásilo i 130 členů. Dílo jsme objednali v Jihlavě u sochaře Antonína Quaise. Město je 5,5 stop dlouhé a poměrně vysoké a stálo 16 zlatých. Jedna figura 1 zlatý, tři králové 12 zlatých. Měli jsme z toho dětinskou radost.“ Zápis v kronice tedy udává založení spolku o osm let dříve, než byl rok založení obdobného spolku v rakouském Wennesu (1860), a o 11 let dříve než v Barceloně (1863). Ty jsou však dodnes aktivní.
Celní úřad ve Fukově.
Pan řídící při výuce zeměpisu.
Nedělní idylka v zahradní restauraci pod lipami.
Na levém břehu Sprévy se život zastavil.
Fukovská přadlena
I tito lidé byli po 2. světové válce odsunuti.
