DOLNÍ KŘEČANY
Historie tohoto místa začíná ve 12. století. Tehdy se lidé počali usazovat v údolí Mandavy, do té doby pokrytém hvozdy. Začali je kácet a klučit a zakládat osady. Zdrojem obživy jim patrně byly ryby, jimiž tehdy řeka oplývala. (Poznámka - dnes nám Mandavu oživují alespoň hejna kachniček.) Tak vznikly Dolní i Staré Křečany (včetně své součásti - Nových Křečan).
V roce 1567 připadly Staré Křečany panství šluknovskému, Dolní Křečany (nadále tak nazývané) panství rumburskému.
Obyvatelé byli zemědělci a chovatelé dobytka. Podle starých kronik ve 14. a 15., ale i v 16. století nejednou strádali hladovými a válečnými léty. Ve svých dvorech je také zaměstnávali majitelé pozemků, šlechtici z rodu Šlejniců, dále Mehlové ze Střelic. Dvorce měli pravděpodobně na Poustce, v Antonínově údolí na Popluží.
Další majitelé panství - Lichtensteinové - postavili u Mandavy první mlýn Demsmühle u rybníka Racek. Prvními poválečnými osídlenci po roce 1945 byla rodina Šáralova, která zde nějakou dobu mlela šrot. Při hlavní silnici na Šluknov, na křižovatce k „Racku“, stál větrný mlýn na lisování oleje.
Mlýn na Mandavě koupil v roce 1879 pan Julius Pfeifer a zřídil na jeho místě niťárnu a barevnu. Během doby zde vyrostl celý velký tovární komplex, který měl až 600 zaměstnanců. V roce 1852 zde byla postavena továrna na čepelky, v roce 1906 další barevna. V Dolních Křečanech byla řada rybníků. Dva z nich, velký Racek a chovný rybník v Antonínově údolí ve Slévačské ulici, včetně několika dalších menších rybníčků, slouží dodnes. Ale pěr rybníků již vzalo za své.
Školní vyučování křečanských dětí začalo již v 17. století. Učilo se v domě č.p. 2 a 5. V letech 1870 až 1904 sloužila k vyučování i budova obecního úřadu. Teprve v roce 1904 byla postavena dnešní škola. Tehdy byl žáků dostatek, největší nárůst byl zaznamenán v roce 1935. Tehdy navštěvovalo školu 258 žáků a bylo zřízeno sedm tříd. V roce 2004, kdy škola slavila své sté narozeniny, však byla pro nedostatek žáků uzavřena.
Po vybudování železniční linky Rumburk - Mikulášovice byla i v Dolních Křečanech zřízena železniční zastávka, do provozu byla uvedena 29. října 1902. V roce 1908 byl do Dolních Křečan zaveden elektrický proud. Do roku 1919 byla již plně elektrifikována nejen celá obec, ale i Antonínovo údolí a Poustka, v roce 1929 se rozsvítily i Popluží.
16. ledna 1911 začal v Dolních Křečanech fungovat poštovní úřad a od 14. listopadu 1923 byla zapojena telefonní linka. Nelze zapomenout ani na poslední věci člověka - v roce 1880 byl v obci vybudován hřbitov.
Počet obyvatel se v Dolních Křečanech až do druhé světové války výrazně neměnil. V roce 1901 zde žilo 2.528 osob, v roce 1910 2.663 a v roce 1921 2.293 osob. Při sčítání osob v roce 1930 zde bylo nahlášeno 2.469 obyvatel, z toho 2.396 Němců, 57 Čechů a 16 cizinců. Dle náboženství se zdejší obyvatelstvo dělilo na římské katolíky (2.380), evangelíky (26), československé husity (7), konfessiones (45) a 5 vyznavačů jiného náboženství.
Dolní Křečany byly před II. světovou válkou velmi živou obcí. Bylo tu 5 textilek, továrna na výrobu tkalcovských stavů, cihelna, inkoustárna, výrobna mýdla, dvě vahárny, větší i menší různé řemeslné dílny, obchody, hostince, dokonce i benzinové čerpadlo. Byla tu filiálka Severočeského konzumu, auto-opravna a Reifreisenka. Obec měla dokonce vlastní porodní asistentku.
V roce 1935 byl starostou obce pan Wilhelm Schild, tajemníkem pan Rudolf Grünwald. Obecní rada měla 10 členů, zastupitelstvo dvacet. Na obecním úřa-dě bylo sídlo četnické stanice, vrchním strážmistrem byl pan Emil Herbich. Obyvatelstvo se sdružovalo do řady společenských spolků, například cyklistický spolek „Vpřed“, Lučištníci, křesťanské spolky, Ženský spolek, tělocvičné spolky, hospodářské spolky, Mužský pěvecký spolek a další.
I politické strany zde měly své zastoupení, například Svaz zemědělců, Německá křesťansko-sociální strana, Německá sociálně demokratická dělnická strana, komunistická strana a Sudetoněmecká domobrana. Mimoto zde bylo i 13 poradců obojího práva.
Místní Dobrovolný sbor hasičů měl 11 členů, mezi nimi byli rovněž k poskytování první pomoci kvalifikovaní samaritáni. Ti také zajišťovali převoz nemocných a raněných sanitním vozem do nemocnice po celých 24 hodin.
Od roku 1850 až do roku 1939 se na radnici vystřídalo 12 starostů.
V roce 1945 byla zřízena Místní správní komise, jejímž prvním předsedou se stal pan Motl. Po zřízení městských národních výborů stál v čele obce pan Rudolf Svoboda, po něm Jaroslav Hála a nakonec Jan Grösser. Za něho se stala obec od 1. ledna 1949 součástí města Rumburku s názvem Rumburk III.
V roce 1950 již v Dolních Křečanech existovalo JZD, byly tu dva potravinářské obchody, dva řezníci, mlékárna, několik hostinců, škola a školka, Sokol, Sbor dobrovolných hasičů, kteří byli za svou činnost často odměňováni. V této souvislosti je nutné vzpomenout na rodinu Vodičkovu a Dušánkovu, které byly dušemi tohoto spolku. Také tu aktivně působil oblíbený divadelní ochotnický spolek „J. K. Tyl“, ale i osadní výbor žen a mnoho dalších. Dny volna zpestřovaly taneční zábavy a plesy pořádané v restauraci U Knobů. Život v Dolních Křečanech v prvních poválečných letech běžel radostně a naplno.
Zlom nastal po roce 1989. Začalo pomalé zanikání všeho dění v obci.
Z veškeré společenské činnosti zůstal v Dolních Křečanech jen Český zahrádkářský svaz a cvičení žen ve školní tělocvičně, ale i to je již minulostí. Přestože se zde nyní staví několik rodinných domků a město do této části investovalo nemalé peníze na vybudování chodníků, plynofikaci a rekonstrukci vodovodu, kritický úbytek obyvatel se nepodařilo zastavit. Postupně zanikla mateřská školka i základní škola. Za své vzala firma Bytex, dnes se na jejím místě rozvíjí firma VENTOS. Pomalu se zde rozvíjí i činnost dalších, menších firem.
Zvláštností obce je její část s názvem Poustka. Je to nejvýše položené místo v Rumburku s nadmořskou výškou 410 m n.m. Odtud je na obec nejlépe vidět.
Použité materiály: Bartelova vlastivěda z r. 1935
Malebný pohled na zasněžený rybník v Antonínově údolí v Dolních Křečanech. Foto: A.K.
Dříve prosperující státní podnik Bytex, dnes prosperující soukromá firma Ventos. Foto: A.K.
