V první třídě byl prý pořádný a nezkrotný rváč a se svým kamarádem Tomášem nevynechal jedinou příležitost, aby neukázal svou sílu a odvahu v jakémkoli, byť i nerovném boji se svými spolužáky. Jednou se dokonce ve dvou postavili přesile dvanácti kluků, a jak sám říká, „pořádně jim to nandali“. Poznámka střídala poznámku a pedagogický sbor si už začínal zoufat, ale pak ho kamarád přivedl do Judoklubu Rumburk a od té doby je vše jinak. Pere se sice pořád, občas si z boje odnese pořádný šrám nebo dokonce zlomeninu, ale místo poznámek nosí domů zlaté medaile. O kom je řeč? O dvojnásobném mistrovi České republiky v judo Jakubu Hankovi. Sešli jsme se u nás v redakci, čerstvý mistr republiky Jakub se svým trenérem Jiřím Hynaisem starším a já, a povídali jsme si jen tak o judu a všech těch věcech okolo.
Jakube, je ti teprve jedenáct let, judo děláš pátým rokem a máš již dvě zlaté medaile z Mistrovství ČR v judo z loňského i letošního roku, jsi přeborníkem Ústeckého kraje a vloni jsi vyhrál Mezinárodní velkou cenu v Paříži. Z letošních 47 zápasů jsi jich 45 vyhrál a prohrál jsi jen dvakrát. Existuje dnes ještě někdo, koho bys nepřepral?
„Zatím se mi nepodařilo ve své váze překonat Stroleného z Mostu a Dědečka. Ale teď budu přecházet do jiné váhy, do 46 kilogramů a tam těch nepovedených zápasů asi bude víc,“ odpovídá skromně čerstvý mistr republiky.
„To se ale dá očekávat,“ dodává honem jeho trenér Jiří Hynais. „Zaprvé nezná své nové soupeře a za druhé, v této kategorii jsou již trochu odlišná pravidla hry, je zde povolena celá škála nových chvatů, a tak, než se Jakub do toho dostane, tak se s nějakou prohrou počítat musí. Ale jinak je to velký hráč a chce vyhrávat, takže se nebojím, že by byl neúspěšný.“
O tom, že máš chuť vyhrávat, svědčí i to, že jsis nedávno při jednom zápase zlomil palec u ruky, a přesto si nejen zápas, ale i turnaj vyhrál, a i letošní mistrovství republiky si hrál se zlomeninou ještě nedoléčenou. Copak tě to nebolelo?
„Stalo se mi to při zápase v Mostě, kdy jsem si zaháknul soupeře a hodil si ho na zem a při tom jsem si ten palec zlomil. Během zápasu jsem ale žádnou bolest necítil, i když jsem věděl, že něco není v pořádku, ale potom to bolelo dost. No, a teď při tom mistrovství to už bylo dobré. Trenér mi to zatrimoval, a tak se s tím zápasit dalo.“
„Judo je hodně tvrdý sport,“ vkládá se do hovoru trenér, „a kluci i ze zápasů odnášejí různé boule a modřiny a někdy to i dost bolí. Ale nejsou to žádní bebánkové, co se hned rozbrečí. Naopak, to je hned samé "to nic, to nic" a jedou dál.Ale není dobré, když bojují se zraněním a ke zraněním by nemělo moc docházet. Perou se ze sportu a ne proto, aby si ubližovali. A s tím nedoléčeným palcem Jakub nastoupil až potom, co si to skoro vybrečel. Nechtěl jsem ho postavit, ale on z toho byl tak smutný a tak prosil, až jsem mu podlehl. No, a je z toho zlato," dodává potěšeně.
Jakube, když se připravuješ na zápas, mapuješ si nějak techniku soupeře, seznamuješ se s ním blíž?
„Většinu svých soupeřů už znám a vím, jaké mají slabiny, už je mám oťuknutý. A když ho neznám, tak na něm zkouším různé taktiky, až něco zabere.“
„Jenomže Jakub je už dnes na takové úrovni, že je schopen během zápasu vnímat nejen svého soupeře, ale i pokyny svého trenéra a reagovat podle toho. To není každému dáno, ale Jakubovi ano,“ vysvětluje Jiří Hynais.
A máš ty nějakou slabinu, Jakube?
„Má slabé ruce,“ pospíší si s vysvětlením trenér. „To je slabina, a nejen Jakubova. Takže jsme v chodbě před tělocvičnou nainstalovali hrazdu a každý, kdo jde kolem, musí udělat zhyb. A už se nám to pomalu zlepšuje,“ pochvaluje si, ale přesto ještě jednu Jakubovu slabost odhaluje. „On je Jakub taková nezákeřná povaha. Každému věří, že to s ním myslí dobře. Na posledním mistrovství si ho vzal stranou cizí trenér a začal mu dávat „dobré“ rady. A Jakub ho poslouchal! Naštěstí to uviděl jeho tatínek a pěkně ho odtamtud vyhnal a přivedl ke mně. Jakubovi může dávat rady jenom jeho trenér a nikdo cizí,“ zlobí se trošku.
A jaké vůbec bylo pro tebe to poslední mistrovství, Jakube?
„Dobré. Měl jsem dobré nalosování, získal jsem volný los, a tak jsem do dalšího kola postoupil bez boje a ve finále jsem se sešel s soupeřem, kterého jsem očekával. Takže to šlo.“
„A mistrovský zápas trval jen 10 vteřin!“ chlubí se svým svěřencem Jiří Hynais. „Hned jak byl zahájen zápas Jakub uchopil soupeře, hodil ho na zem a byl rázem mistrem České republiky! Jen za 10 vteřin!“ hodnotí s obdivem Jakubův výkon Jiří Hynais.
Máš nějaký vzor, Jakube?
„Chtěl bych to umět jako Japonec Jigoro Kano, zakladatel juda,“ vysvětluje Jakub a Jiří Hynais starší si pospíší s vysvětlením, jak vlastně judo vzniklo.
V japonštině judo znamená „jemná cesta“ a Jigoro Kano toto bojové umění vynalezl v roce 1871 poté, co bylo japonským samurajům zakázáno nosit zbraně. Kano, který byl dlouho mezi svými vrstevníky pouhým opovrhovaným otloukánkem pro svou neschopnost bránit se, vynalezl stovky chvatů, které umožňují bránit se i těm slabým před silnými. Jeho umění nakonec vyhrálo i jakési výběrové řízení na výcvik japonských policistů a od té doby se vyučuje snad ve všech vojenských a policejních školách na světě.
Jakube, ještě pořád máš chuť prát se ve škole?
„No, asi tak jednou za rok se s někým trošku poperu, ale jinak ne. Ale doma se peru s tátou, a dost často, jenomže on mě vždycky přepere. Zkouším to na něj bočním chvatem, ale on to na mě vezme nohama a jsem na zemi. Ale jednou ho určitě přeperu,“ těší se nejlepší český judista ve váze do 42 kilogramů.
A jak se to líbí mamince?
„Teď už je to dobrý, ale ze začátku chtěla, abych toho nechal, že se tam prý se mnou moc tříská. Maminka to moc prožívá,“ směje se.
Myslíš si, že už všechno umíš?
„Ještě se toho musí spoustu naučit,“ odpovídá za Jakuba jeho trenér. „Jakub má modrý pásek, druhý nejvyšší a již dnes umí okolo 70 chvatů. Ale jsou jich ještě stovky, které nezná. Ke každému stupni mistrovství se judista učí nové a nové chvaty a postupy, včetně kříšení a oživování soupeře, například. Ale ono to není jen o tom, umět se prát. Je to o vyzrálosti judisty. Někteří moji svěřenci, včetně Jakuba, by s tím, co umí, již uměli soupeře pořádně zranit nebo nadobro zlikvidovat, ale neudělají to, protože jsou to již vyzrálé, uvědomělé a disciplinované osobnosti. Kdyby tomu tak nebylo, neučili bychom je to. I my, jako trenéři, máme za jejich duševní, morální a fyzický vývoj velkou zodpovědnost.“
Myslíš si Jakube, že je judo vhodné i pro holky?
„Doporučoval bych každému klukovi, ale i holkám, aby to zkusili. Je to dobrý sport, a i když se při něm občas někdo rozbrečí, tak se tam jinak dobře bavíš. Mám tam dobré kamarády - Tomáše Rákosníka, Davida Vodičku, Fabiána Streckera a Honzu Havlase a i kvůli tomu tam chodím rád. Stojí to za to,“ dodává spokojeně jeden z největších českých judistických talentů.
A ještě několik slov na závěr.
Za úspěchem rumburských judistů stojí především pan Jiří Hynais starší. K tomuto sportu se dostal ve svých devatenácti letech, když byl na vojně a po přestěhování do Rumburku zde založil první judistický oddíl. Svým svěřencům se věnuje více jak 43 let a odchoval jich více jak 6000!
Mezi jeho odchovanci najdeme i pětinásobného mistra Československa Jaroslava Nykodýma a mnoho dalších úspěšných sportovců. Jeho bratr Petr Hynais se také věnuje judu a trénuje začátečníky, syn Jiří trénuje ty starší. Ale do judistické rodiny neodmyslitelně patří i paní Hynaisová, manželka Jiřího staršího, která byla nejdříve jeho svěřenkyní a nakonec se stala životní družkou. Z úspěšné reprezentantky je neméně úspěšná trenérka, rozhodčí a zkušební komisařka.
Rodinu Hynaisů znají snad všichni rumburští kluci a to i ti, kteří již dnes posílají své ratolesti k Hynaisům, aby se tu naučili pořádně prát a přitom se z nich nestali nízcí rváči, ale jak sám Jiří Hynais starší říká: „vyzrálé a disciplinované osobnosti.“
