Vágní neboli neurčitý text a nejasnosti v zákonech vedoucí mnohdy i k protichůdnosti významu ustanovení jednotlivých právních norem související problematiky, různorodost výkladů ze strany zainteresovaných institucí a organizací vytvářejí situaci, kdy v jakémkoli svém rozhodnutí v určité věci mohou obce, a tudíž i Město Rumburk, zákon porušovat nebo ho nedodržovat. Příkladem může být nedávné rozhodnutí Úřadu pro ochranu osobních údajů, který udělil Městu Rumburk pokutu ve výši 40 tisíc korun za porušení zákona při zveřejňování usnesení rady a zastupitelstva města. Důvodem pro udělení pokuty má být to, že město na svých internetových stránkách zveřejnilo celý text přijatých usnesení, včetně osobních dat projednávaných osob, například kupujících nemovitosti a podobně. Tím bylo umožněno osobám, které nejsou zákonem posuzovány jako občané města, aby se s těmito osobními daty seznámily. Ale tentýž úřad již nic nenamítá ke stejnému zveřejnění na úřední desce (vitríně) městského úřadu, neboť, dle jejich soudu, z té údajně získávají informace pouze zákonem vymezení občané města. V téže věci však Ministerstvo vnitra ČR sděluje, že úřední desku je možné zřídit nejen v klasické podobě (vitrína), ale i v podobě elektronické, například internet nebo infobox a že pro přechod od jedné formy úřední desky k druhé je vhodné „po určitou dobu užívat oba způsoby zveřejňování tak, aby obsah byl v obou případech IDENTICKÝ“. Takže na jedné straně jakési dělení občanů při přijímání informací, na straně druhé požadavek, aby různý způsob podávaných informací vykazoval stejný obsah. Přesto je názor Úřadu pro ochranu osobních údajů jednoznačný a nekompromisní, Město Rumburk zákon porušuje. To, že podle Zákona o obcích jsou obce povinny zveřejňovat usnesení zastupitelstva a rady města v plném a nezměněném znění, jaksi předsedovi výše zmíněného úřadu nevadí, stejně jako skutečnost, že postup Města Rumburk uplatňuje většina měst a obcí v republice, že například z veřejně dostupných dat katastrálních úřadů se jakýkoliv občan dozví i údaje o rodném čísle, že zákon o zajištění svobodného přístupu k informacím velmi důrazně vyžaduje jejich co nejširší a nejplnější zveřejňování atd. Vadí to však rumburským radním, kteří pověřili starostu města, aby žalobou napadl vydaná rozhodnutí podle zákona o správním soudnictví a domohl se tak nápravy. Nepořádek tak nelze hledat pouze na radnicích, ale také mezi našimi zákonodárci, kteří sypou zákony z rukávu, aniž by domýšleli, jaký dopad budou mít na práci obcí a jaký vliv budou mít na věci veřejné.
