říká o své vášni pro rychlé motocykly čerstvý mistr republiky Libor Kamenický
Letošní pětidílný seriál Mezinárodního mistrovství České republiky silničních motocyklů skončil pro rumburského rodáka Libora Kamenického na Hungaroringu v Maďarsku zlatým mistrovským titulem. Podle odborníků patří tento jezdec, spolu se svým bratrem Martinem, ke špičkám českého motocyklového sportu a je i velkou nadějí pro reprezentaci České republiky na evropských silničních okruzích. Spolu s dalším jezdcem Janem Šťovíčkem hájí bratři Kameničtí barvy H.L.M Racing Teamu, jehož zakladatelem, hlavou a páteří je jejich aotec Libor Kamenický. Ve třídě supermono, která se u nás jezdí teprve šestým rokem, získali oba dohromady pět titulů mistra re-publiky. Čtyřmi se chlubí Martin, tím nejnovějším, z roku 2004, Libor. A na svých vlastnoručně upravených motocyklech Jawa Mali se chystají jet dál do Evropy a v příštím roce ji pokořit. Sejít se s mistrem republiky nebyl zas takový problém jak by se dalo čekat. Nemusela jsem ho shánět přes jeho manažera a řadit se do pořadníku čekatelů na rozhovor. Stačilo jen zavolat a domluvit si schůzku. A přišel sympatický a skromný chlápek, který s láskou mluví nejen o motocyklech (ne o motorkách!), ale hlavně o svém bratrovi a tatínkovi. A mluví tak napínavě o podsedlovém rámu, kyvné vidlici nebo dvoukotoučových brzdách, že by člověk nejraději doma hned rozebral kolo po dědečkovi a starý šicí stroj a nějakou motorčičku si podomácku na koleně smontoval.
„S láskou k motocyklům jsem se snad již narodil,“ vypráví o své vášni Libor Kamenický. „Narodil jsem se totiž do rodiny, kde se o ničem jiném nemluvilo a pro nic jiného než pro motocykly nežilo. Tatínek je vášnivý sběratel veteránů, opravuje je a hýčká, pořádá veteránské závody. Bratr také závodí na silničních motocyklech, je čtyřnásobným mistrem republiky a již od letošního roku útočí na Evropu a od malička byl mým velkým vzorem.“
Takže to je on, kdo za všechno může?
„Ano, myslím, že Martin ani netuší, co pro mě znamená, ale byl to on, kdo mě nejvíc naučil. Nechtěl jsem se mu jen vyrovnat, ale vždycky jsem chtěl být lepší než on a pořád chci. Ale on je velmi dobrý jezdec, a když má dobrou techniku, nejsem schopen mu konkurovat, i když o mně říká, že já můžu jezdit i na vratech od stodoly.“
Když sednete na motocykl, jste soupeři. Přenáší se tato rivalita i do vašich osobních vztahů?
„Vůbec ne. Jsme členové jednoho týmu a mimo závody spolu úzce spolupracujeme. Naše motocykly Jawa Mali si vlastnoručně vyrábíme a já často využívám Martinovy nápady a znalosti technologie, které jsou na vyšší úrovni než ty moje.“
Chcete snad říct, že si motocykly šijete na míru?
„Motocykly třída supermono, na kterých závodíme, se u nás průmyslově nevyrábí. Jsou to profesionální stroje pro již zkušené závodníky, jednoválcové čtyřtakty do obsahu 800 kubických centimetrů a nám nic jiného nezbývá než si je vyrábět a udržovat sami. Jezdíme na českém motoru Jawa z Divišova, který byl vyvinutý teprve před čtyřmi roky. I když je to kvalitní motor, zatím bohužel není schopný konkurovat evropské špičce. O to více však potěší každé vítězství nebo na něm dobře zajetý závod. Ale například převodovku nebo podvozek máme vlastní výroby a letos jsme je dostali již do takové fáze kvality, že bychom je mohli hned nabídnout k prodeji. Ale za tím vším nestojím jen já a bratr, ale hlavně náš táta, který je znalec a odborník na ladění těchto strojů a celý tým techniků a mechaniků, kteří tuhle práci dělají s láskou, zápalem a zadarmo.“
Takže když zrovna nezávodíte…
„... tak něco kutím na motocyklu,“ směje se. „Můj civilní život je docela jednoduchý. Od rána do večera jsem v práci, od večera do rána u motocyklu. Přes víkend jsem u otce v Krkonoších, kde máme základnu a kvalitní technické zázemí našeho týmu a kde připravujeme stroje na závody, nebo jsem na závodech. A v pondělí zase do práce…“
A co na to vaše přítelkyně?
„Asi se jí to moc nelíbí, ale je velmi tolerantní a respektuje mě. A mimo ajiné, i ona si ráda zajezdí na motocyklu - a dost rychle.“
Když se dívám na silniční závody motocyklů, napadá mě, že je to i dost fyzicky náročný sport, ne?
„Je to fyzicky náročné, a to dost. Znám některé kluky, kteří rozjeli závod od začátku naplno a tři čtyři kola před cílem to už fyzicky nezvládli. Ono to přesedávání ze strany na stranu, brzdění a akcelerace dá člověku zabrat, a proto je dobré si fyzičku určitě šlechtit. Ale já ji nešlechtím nijak (smích). Není na to čas. Bylo by něco jiného, kdybych měl za sebou profesionální tým mechaniků, kteří mi připraví motorku a já bych na ní jen trénoval a závodil a mezi tím se šlechtil někde v posilovně. Ale my všichni, kromě této práce, máme ještě práci, která nás musí uživit, a tak na nějakou posilovnu nebo běhání není čas. Jediné, co si hlídám, je váha. Během sezóny se nepřecpávám a snažím se neztloustnout, protože, čím lehčí závodník, tím rychleji se jede. Ale žádnou dietu nedržím,“ směje se.
Kdy tedy trénujete?
„Netrénuju. Jestli tím myslíte, že si sednu třikrát týdně někde na motorku a trénuju jízdu, tak to ne. Jediný trénink mám těsně před závodem na závodní dráze, v silničním provozu trénovat absolutně nejde. Vloni jsem si ale vyjeli na týden do Španělska do Cartageni a tam jsme trénovali na aokruhu. Hodně nám to pomohlo. Co ale mám rád a čím se dá získat hodně zkušeností, jsou závody v Hořicích. Tam se jezdí prestižní volný závod na normálních silnicích ve městě, mezi lesy a poli a ten, kdo zde obstojí a dobře zajede, je v kuloárech a mezi odborníky chápán jako dobrý jezdec. Tento závod jezdím rád.“
A jste tedy dobrý jezdec podle těchto měřítek?
„Jednou jsem tu byl třetí a dvakrát druhý, tak snad dobrý jsem.“
Jak velkou roli hraje v motocyklovém sportu adrenalin?
„Hodně velkou. Vemte si, že v Evropě je špičkových jezdců asi padesát nebo padesát pět. A představte si je, jak všichni vedle sebe jedou v řadě ve dvousetkilometrové rychlosti a všichni se snaží nacpat se do zatáčky. To nemůže být o ničem jiném než o adrenalinu (smích). Ale teď vážně. I tady se musí jezdit s rozumem. Závodníci již vědí, co ten jejich stroj udělá, vědí, jak je dráha připravená, vědí, jak v nejhorším případě spadnout, vědí, jak najet do zatáčky a jak se udržet v tlačenici, mají své zkušenosti a mají vyvinuté sebezáchovné reakce, díky kterým mohou jezdit tak, jak jezdí. Proto je určitě bezpečnější jezdit na motocyklu na okruhu než v silničním provozu. Tam na jezdce číhá nebezpečí ze všech stran, ať již jsou to bezohlední řidiči, kterým kluci na motorkách vadí, nebo sváteční řidiči, kteří jednou za čtvrt roku nasednou v klobouku do auta, aby vyvezli babičku na vzduch a na první křižovatce zapomenout dát přednost. A naopak, hodně kluků si myslí, že si na motorce mohou dovolit snad všechno, ale ono aubrzdit motorku je o hodně těžší než ubrzdit auto… Na závodech je to jiné, tam jezdí všichni stejným směrem a stejně rychle, a když spadnete, tak máte kam a během několika málo minut je u vás doktor. V provozu bych spadnout z motorky nechtěl. Tam je to o život.“
Co ale mají dělat kluci, kteří si chtějí rychle zajezdit a nejsou zrovna závodníky?
„Dneska už si to můžou vyzkoušet i na okruhu, například v Mostě. A tam budou překvapení kolik toho vlastně neumějí.“
Co se vlastně děje při samotném závodě?
„Každý závod probíhá ve dvou dnech. V sobotu jsou volné tréninky, při kterých se jezdec nejen zajíždí, ale i kontroluje v jakém stavu má stroj, aby ho mohl ještě na poslední chvíli doladit. Pak je kvalifikační trénink a podle aumístění v něm se závodník postaví v neděli na start při samotném závodu. A při samotném závodě musí jezdec jet jak nejlépe umí, ale i sledovat, co se děje před ním a za ním, vnímat signalizaci z boxu, například zrychli, zpomal, pořadí, ale důležité je hlídat si otáčky, teplotu oleje a vody, cítit, co se všechno se strojem děje, v jakém stavu jsou pneumatiky a ještě dost dalších věcí. Takže jet dobře neznamená jen jet rychleji než ostatní, ale i lépe, mít líp než oni připravený stroj a jet s větším rozmyslem, umět si rozložit síly a při pádu nebát se nasednout znova a dohnat ostatní. Vyhrává se nejen rychlostí, ale hlavně rozumem.“
Letošní rok byl pro vás velice úspěšný. Dosáhl jste vrcholu. Jaké máte další cíle?
„Letos jsem v republice dosáhl všeho, co jsem ve třídě supermono mohl. V příštím roce bych chtěl do Evropy. Nejsem sice s naší technikou schopen dosáhnout na mistrovský titul, ale je to pro mě další příležitost k získává-aní zkušeností v daleko tvrdší konkurenci. A kromě toho mám i menší cíl, a to přes zimu shodit pár kilo z motorky. Dnes váží 136 kilogramů a myslím, že by se z ní dalo nějakých osmnáct sundat. Čím lehčí motorka, tím rychleji ato jede. V Evropě už jsou v naší třídě motocykly vážící jen 118 kilo, ale to je pro nás zatím těžko dosažitelný cíl. Ale práce před sebou máme i tak dost.
A nakonec jen ještě jedna otázka? Jak to všechno začalo?
Myslím, že ve chvíli, kdy jsem na motorce seděl, od chvíle, kdy jsem se naučil sedět. Ale poprvé jsem řídil již v sedmi letech pionýra mého bratra. Od té doby jsem z motocyklu neslezl a nikdy od nich neuteču.
