Jak již řekl herec Jan Werich, čas je pojem relativní. Pokud slaví dvacetiny dívka či žena, je ve věku, o kterém mluvíme jako o malinách nezralých. Jinak ale tomu je u narozenin takové instituce, jakou je škola. Posuďte sami. Nabízím vám, abyste spolu se mnou prolistovali školní kroniku. Kolik toho naše škola zažila! Kolik dětí ji označovalo a snad mnozí dodnes označují jako „moji školu“! Kam všude naše děti cestovaly, jakých soutěží se účastnily. Kdo všechno je navštívil.
Začněme tedy jenom počtem žáků, kteří své základní vzdělání ukončili na této škole. Za dvacet let jich bylo 2441. To je v průměru 122 dětí každý rok. Rok po svém otevření dosáhla škola nejvyššího počtu žáků ve své historii, tehdy sem docházeli 903 žáci, bývalo 6 paralelních tříd s počtem dětí blížícím se 40 ve třídě. V současné době se počet našich žáků pohybuje kolem 500. Ale děti nejsou ve škole samy, učí je učitelé, kterých ve škole působilo během dvaceti let celkem 86. Mnozí z nich jsou dnes již v důchodu, celá řada z nich odešla do jiného sektoru, někteří - ti velmi mladí - se přihlásili na studia. 13 z nich ale prošlo celých dvacet let společně s naší školou. V to zahrnuji i vedení školy, kdy současný ředitel pan PaedDr. Jaroslav Duba si zde v ředitelně „odkroutil“ plných 19 let! A čtyři z nich fandí svým kolegům z kantorského nebe. Menší děti navštěvují družinu, ve které postupně pracovalo 12 vychovatelek. Administrativní věci řešilo 5 sekretářů či spíše sekretářek. O technické zázemí se starali postupně 4 školníci. Potud trochu statistiky. Škola ale je hlavně o žití a životě, protože je plná mladých lidí a lidiček a ti jsou zase plní energie a chtějí něco podnikat, něco dělat. Učení je základem naší činnosti. A že se naši žáci celkem bez problémů dostávají na další studia - a to i na docela prestižních školách, jako jsou konzervatoře či velice specializované školy - svědčí o tom, že se snažíme naučit je dobře a poctivě. Děti ale víc lákají další, řekněme zájmové a volnočasové aktivity. Od roku 1985 se na škole konaly pravidelné akademie, kdy děti rodičům ve svých vystoupeních předváděly, co vše se naučily. Postupem času se z odpolední akademie stala před třemi roky celodenní školní slavnost. Od podzimu 1989 zpívá na škole sbor Čtyřlístek, který koncertuje pravidelně i s Rumburským komorním orchestrem a získává v rámci okresních i krajských soutěží první či druhá místa. Od roku 1991 pořádá pravidelně vánoční koncert pro rodiče. Jeho největším úspěchem byla reprezentace Ústeckého kraje na celostátní Dětské olympiádě v Litomyšli v r. 2003. Škola se může pochlubit i bohatou sportovní činností díky sportovnímu školnímu klubu. Hrají se tu míčové hry, florbal, cvičí se gymnastika či aerobik. Děti bojují v atletice. Ve všech sportech pravidelně obsazují čelní místa v okresních soutěžích, vyhráváme Šluknovskou ligu. Od roku 1993 mohly děti vyjet i během prázdnin na týdenní cyklisticko - turistický pobyt v Jizerských horách. Rovněž týdenní lyžařské výcviky pro děti ze 7. ročníku, pořádané nejčastěji v Krkonoších, patří dnes již k samozřejmostem. Děti mohly i cestovat a poznávat nová místa v Čechách v rámci školních výletů, ale i v zahraničí, např. v Anglii, Francii, Itálii, Rakousku, Dánsku nebo Německu. Ciziny se týká i projekt Rumburk- Leutersdorf, který běží již od roku 1998. Naši žáci se v německé škole 1x týdně učí německy, německé děti se učí česky. Společně pořádají výlety či týdenní pobyty a účastní se celodenní výuky v partnerských školách. Naše škola měla tu čest přivítat i vzácné hosty z řad umělců. Častým hostem bývala spisovatelka paní Eliška Horelová. Jednou bránila jakémusi muži, aby pokácel zdravý strom. On ji zlomil ruku a paní Horelová nemohla přijet. Tehdy děti vysadily „stromy pro Elišku Horelovou“ místo lesa zničeného vichřicí. Psal se rok 1986. O rok později paní Horelová vysadila před naší školou lípu jako projev vděčnosti dětem i učitelům. Dalšími hosty byla paní M. Zinnerová, H. Šmahelová, M. Kubátová, která vyprávěla o svých Krakonošských pohádkách, pan R. Čechura, který přivezl svého Maxipsa Fíka, i páni spisovatelé Kozák a Suchl. Děti mluvily s pány Doudou a Preslem o drogách, zpíval jim k tomu Petr Muk, besedovaly i s Janem Železným. Naši žáci se zapojili i do charitativní činnosti. Během 20 let se uskutečnilo 5 humanitárních sbírek, kdy děti svým kamarádům postiženým živelnými katastrofami či válkou posílaly hračky, školní potřeby, knihy či oblečení. Pomáhali jsme Moravě postižené záplavami v roce 1998, organizaci ADRA s pomocí pro Černou Horu a Bosnu či Turecko postižené ničivým zemětřesením nebo uprchlíkům z válčících zemí v táboře v Červeném Újezdu. Třikrát se konala i finanční sbírka na konto Dobré vůle či na Leksellův gama - nůž. Ve škole již vycházely dva školní časopisy. Dva roky to byl Tučňák. Tři roky práce má za sebou i Sušená sušenka, která ze svého výtěžku sponzoruje náš dětský domov a psí útulek. Škola prožila i určité významné mezníky. V roce 1989 jsme prošli sametovou revolucí, v roce 1990 se z nás stala opět po čase „osmiletek“ devítiletá základní škola. Asi nejnáročnější období jak pro učitele, tak pro děti byla ale rekonstrukce budovy ve školním roce 1995-96. To prosím za provozu a bohužel v mimořádně tuhé zimě. Mohli bychom tak pokračovat. Zjistili bychom, kolik železa, starého papíru, léčivých bylin, tetrapaků, PET lahví nebo hliníku děti sebraly, kolik korunek vybraly na medvídky mývaly v ZOO v Liberci. Kolik diplomů a oce-nění vyhrály, a to i v nejvyšších - celorepublikových - kolech. Kolika sportům se mohou děti u nás věnovat. Život naší „školní dámy“ tedy je vrcholně aktivní a značně nabitý. Ale to u takové mladice v pouhých dvaceti letech je snad normální. K narozeninám patří i gratulace. Popřejme naší škole tedy sílu a elán do práce, pevné nervy a optimismus. Nepochybuji, že mladou a svěží bude i dalších dvacet (čí více) let, protože pobyt mezi dětmi těm starším mládí uchovává.
