Vzpomínky pana doktora Bičiště, jejichž první část jsme zveřejnili v minulém čísle Rumburských novin, jsou velmi důležité pro pochopení pohnutých let minulého století. Díky němu se nám otevírá mnoho „třináctých komnat“ se svými bolestnými a krutými tajemstvími, se vzpomínkami na tragické osudy lidí, kteří zdánlivě neměli nic společného, a přesto je spojovalo jediné - stali se oběťmi lidské nenávisti a zloby, podlosti, hlouposti a nízkosti.
V Praze se mi líbilo. První rok svobody město žilo jako v nějaké horečce. Oslavy jedna za druhou. Návraty emigrantů, zahraničních vojáků, Wericha, květnové výročí - celý týden každodenní průvody a večery s hudbou a ohňostroji na Petříně. Po částečném vystřízlivění na podzim mi přišel náhle dopis od Kosejka, ve kterém mne skoro prosil, abych se vrátil do Krásné Lípy. Převzal totiž právě národní správu spořitelny v Rumburku. Nemá nikoho, kdo by pokračoval v jeho práci v Krásné Lípě. Běžel mu totiž termín, kdy měl být dokončen převod ryze německé spořitelny na českou. Dopis mne přivedl do rozpaků. Mám nebo nemám? Kosejkovu žádost podporovala skutečnost, že jsme se snoubenkou plánovali uzavření sňatku. Představa jak vyjdeme s 2500,- Kčs, když jen za podnájem jsem platil 1000,- Kčs, nebyla právě nejrůžovější, zvlášť když snoubenka začala studovat na vysoké škole. Když následně Kosejk slíbil, že zařídí u advokáta Hykše, kterého také „přetáhl“ z Nového Bydžova, aby mne zaměstnal a zapsal dál jako koncipienta tak, že bych čtyři dny byl ve spořitelně a dva u něho, rozhodl jsem se pro návrat do Krásné Lípy. Využil jsem tak nepřítomnosti snoubenky, která právě byla na dvouměsíční studentské výměně v Dánsku. Prahu jsem opustil v říjnu l946. Bydlel jsem u svého mladšího bratra, který do pohraničí přišel za mnou se svojí manželkou a dvěma maličkými dětmi za mého prvního působení a zůstal zde. Asi za půl roku jsem svůj úkol ve spořitelně splnil, a protože skoro současně se přihlásil nový zaměstnanec, Moravák s předchozí praxí v peněžnictví, mohl jsem zaměstnání u spořitelny opustit a definitivně se věnovat advokacii. Teď jsem se teprve dostal k tomu, proč se mi po přečtení příspěvku paní Horké znovu vybavily už zašlé vzpomínky. Bohužel jedna vyvolává druhou a já jsem z plánovaného kratšího příspěvku sklouzl do dlouhého vyprávění. Přišel rok l948 a s ním únorové události. Dolehly na nás stejně těžce jako na rodinu Horkých. Všechny plány se zhroutily jako domek z karet. U mne to byly sice jen obavy z ohrožení existence, u bratra však ke skutečnému ohrožení jeho i celé rodiny došlo. Bratr byl zaměstnán v prodejně a opravně jízdních kol v ul. 9. května (dnes zelenina) a organizován v národně socialistické straně. Při diskuzi s národním správcem prodejny panem Nozarem kritizoval puč ve vládě a vznikající akční výbory hodnotil velice nelichotivě. Debatě byl přítomen i vedoucí vedlejšího obchodu. Ten nelenil a bratra udal. Ještě 26. února byl přímo v prodejně vzat do vazby. Jeho žena v té době chodila do 8. tř. Gymnasia v Rumburku, aby získala maturitu. Studium za okupace přerušila v 7. tř. Nyní ho dokončovala se dvěma malými dětmi. Nastaly dlouhé dny obav a nejistoty. Po řadě intervencí a urgencí došlo konečně, po dvou měsících, k soudu. Obžaloba vinila bratra z přečinu pobuřování podle § 300 trestního zákona. Rozsudek zněl: „Vina podle obžaloby, trest dva měsíce nepodmíněně, odpykán vazbou.“ To bylo jediné světélko roku l948, kdy jsme si bratra po skončení soudu odvezli z České Lípy domů. Netušili jsme však, co nás čeká v příštím roce. Bratr stál znovu před soudem, tentokrát však před státním soudem v Praze, ve skupinovém procesu obžalován pro trestný čin velezrady. Únorem l948 ztroskotaly všechny mé životní plány. V létě jsem se měl podrobit advokátní zkoušce a na podzim mohl být už advokátem. To vše bylo zastaveno a odloženo do neznáma. Protože jsem, s ohledem na to, co se dělo s bratrem, nebyl ochoten vstoupit do strany, znejistilo se i moje postavení advokátního koncipienta. Advokacie byla od základu přeorganizována. Do rumburské pobočky Advokátní poradny v Liberci byly začleněny obě advokátní poradny dr. Hykše a dr. Kavana. Stal jsem se koncipientem této pobočky s platem 2500 Kč bez jakýchkoliv příplatků. Vedoucím pobočky a mým šéfem se stal právě dr. Kavan, o kterém se paní Horká zmiňuje. Dr. Kavan byl před únorem členem a pravděpodobně i funkcionářem ČSSD. Tato strana se společným rozhodnutím předsednictev sloučila se stranou komunistickou a každý její člen se automaticky stal členem KSČ. Manžel paní Horké byl patrně členem ČSSD a odmítl změnu svého členství. Proto zřejmě za ním dr. Kavan přišel. Odmítnutí se rovnalo vystoupení. Pan Horký jím projevil větší dávku odvahy než při pouhém odmítnutí nabídky členství v KSČ. Tím lze také vysvětlit varování dr. Kavana, jenž si byl dobře vědom rizika, které na sebe pan Horký bere. Vím, o čem mluvím. Moje první manželka, o jejímž vstupu do KSČ v roce l945 jsem ani nevěděl, byla při vysokoškolských stranických prověrkách v roce l948 vyloučena ze strany i dalšího studia. A navzdory svým znalostem, včetně několika jazyků, 4 roky nemohla získat žádné zaměstnání. Teprve v době korejské války se uchytila jako pomocná učitelka korejských dětí. Druhý advokát dr. Hykš byl dříve členem strany lidové. Vstoupil do KSČ také jen proto, aby si zajistil dosavadní postavení. Já zůstával dál stranicky neorganizován. Neměl jsem vlastně, v této těžké době svého života, už ani co ztratit. Musím však přiznat, že na mne nikdo nátlak na vstup do KSČ nedělal. V roce l951 se moje situace změnila k lepšímu. V létě vedení advokátních poraden v Praze obnovilo přijímání nových advokátů a já mohl být po předchozí advokátní zkoušce jmenován na podzim po více než 5 letech advokátem. Nikoliv však pro rumburskou poradnu, nýbrž pro poradnu v Železném Brodě. V novém působišti se mi moc líbilo. A přece jsem se v roce l955 opět vrátil do Rumburka. Tentokrát natrvalo. Cesty osudu jsou často nevyzpytatelné. V roce l958 se stalo něco, na co jen nerad vzpomínám a co je vlastně hlavním důvodem tohoto příspěvku do RN. Známý z vyšetřovačky mi důvěrně sdělil, že na dr. Kavana bylo podáno trestní oznámení otcem jednoho z mladistvých obviněných, že mu zaplatil v kanceláři 500 Kč jako zálohu na obhajobu a že mu potom poradna vystavila účet na 700 Kč bez odpočtu této platby. Zároveň mne požádal, abych věc udržel v tajnosti. Byl jsem v nesnadné situaci. Dr. Kavan byl můj dobrý přítel, tři roky jsem byl jeho koncipientem a nyní mu hrozila přinejmenším velká nepříjemnost. Šetrně jsem mu sdělil, co se mi doneslo. Odpověděl mi, že jde zřejmě o nějaké nedorozumění a že se to určitě vysvětlí. Zhruba za l4 dní, když jsem se vrátil z úředního dne ve Varnsdorfu, nalezl jsem celé osazenstvo poradny v děsu. Dr. Kavan byl po výslechu na prokuratuře vzat do vazby. Bezpečností byla provedena hloubková kontrola účtů. Výsledkem bylo, jak jsem později zjistil při hlavním líčení, že ještě asi ve dvou případech byl zjištěn podobný „úplatek“. Dohromady to dělalo asi l000 Kč. Rozsudek byl tvrdý: l8 měsíců. Prokurátorovi se to zdálo málo. Podal odvolání a Krajský soud v Ústí n. L. zvýšil trest na dva roky, pochopitelně nepodmíněný. Mladičký prokurátor z tohoto procesu se později dostal do Rumburka. Předsedkyní senátu odvolacího soudu byla soudkyně známá svými tvrdými postihy. Ironií osudu byli pak oba ve stranických prověrkách po r. l969 vyloučeni ze strany a propuštěni z justice. Zřejmě v r. l968 poněkud opožděně prozřeli a zamíchali se do obrodného procesu. Napadá mne, co asi této části mého vyprávění řeknou čtenáři, kteří jsou denně z televize a tisku zahlcováni informacemi o rozkrádání státního majetku v miliardových částkách, a to převážně vůbec nepotrestaném, o korupčních skandálech apod? A co asi dr. Čapek, dnes všeobecně známý právní zástupce knížete Kinského v jeho žalobách na vrácení majetku proti našemu státu, kdysi můj koncipient v Advokátní poradně v Rumburku? Drama dr. Kavana ještě nekončí, naopak nabývá tragických rozměrů. Asi za půl roku utrpěl při těžké práci na stavbě úraz na noze. Poněvadž v důsledku stresových situací, kterým byl nečekaně vystaven, objevila se u něho cukrovka, následky byly velice vážné. Rána zhnisala a následně muselo dojít k amputaci několika prstů u nohy, pak k přerušení trestu a převozu do nemocnice v Rumburku, kde mu primář MUDr. Springer byl nucen amputovat celou nohu. V těžkém stavu byl pak propuštěn do domácího ošetření. Měl jsem konečně možnost ho navštívit a vidět ho bohužel už naposled. Dodnes mám před očima tu změnu, která se s ním za půl roku stala. V posteli ležel pán s úplně bílou hlavou, a to byl jen o tři roky starší než já. Před vzetím do vazby měl krásné hnědé, lehce zvlněné vlasy bez jediné šediny. Co jen udělalo vězení z pohledného muže, výtečného, všemi oblíbeného společníka, známého advokáta. Přede mnou ležel stařec... Bylo to skutečně hořké shledání. Ihned potom jsem musel nastoupit na čtrnáctidenní demoliční brigádu v Chrastavě. Tam mne dostihl telegram, že dr. Kavan zemřel. Zúčastnil jsem se posledního rozloučení s ním v obřadní síni krematoria v Liberci. Tyto poslední řádky věnuji uctění jeho památky.
