autor:
Josef Eder
aneb geneze trestního práva v Rumburku
Podle dochovaných podkladů zpracovaných v knize Rumburk - město v Českém Nizozemí autora Jana Smetany se na místě dnešního morového sloupu na rumburském náměstí nacházel pranýř.
Kdo dal popud k jeho stavbě sice není známo, ale je jisté, že v té době tuto výsadu vlastnit pranýř mívala všechna tržní města a městyse, ve kterých policejní pravomoc vykonával nejdříve úředník městské rady a později rychtář. Pranýř býval vždy chloubou města a jedním ze znaků práv a soudní moci města. Byl vždy ve tvaru sloupu, jehož součástí byl zvonek. Další příslušenství pranýře bylo různé v různých městech. Někde byl jeho součástí obojek, k němuž se připoutávali zloději, rouhači proti Bohu, "padlé děvy" a nepoctiví trhovci. Haštěřivé a zlé ženy byly posazeny na "dřevěného kozla" nebo vsazeny do "houslí", což byl dřevěný nákrčník s dírami pro ruce a krk. V sousedním (nyní saském) městě Budyšíně byla součástí pranýře tak zvaná "pochopova lahev". Tento pískovcový těžký kámen hanby byl zavěšován svárlivým ženám na krk a tyto jej musely k výstraze všem ostatním občankám města tahat třikrát kolem radnice. Samozřejmě se to dělo k veliké radosti přihlížejících a to hlavně místních uličníků. Naposledy byl tento kámen s nápisem "která popere se žena, v lahev tu buď zapřažena" použit 13. prosince 1678.
V těchto letech se začaly i u naší vrchnosti měnit názory na formy trestů, a tak byl rumburský pranýř přestěhován k vedle stojící radnici a používán podle dobových záznamů ještě v roce 1732. Jaká forma trestů však v té době byla místním fojtem (vykonavatelem soudní pravomoci vrchnosti) používána se z kroniky nedozvíme. Teprve o pětapadesát let později císař Josef II. svým rozhodnutím tato pranýřové tresty zrušil, a tak se lze domnívat, že náš sloup hanby plnil svůj prvotní účel i po roce 1732.
