autor:
JUDr. Rudolf Bičiště
Vážená redakce,
po přečtení vzpomínkového příspěvku uveřejněném před časem ve vaší rubrice "Kdo jsme a odkud pocházíme", vybavilo se mi v paměti několik vzpomínek právě na dobu, o které vypráví v jednom příběhu paní Horká. Snad budou i moje vzpomínky čtenáře zajímat. Ve svých jednadevadesáti letech se mohu považovat za pamětníka a očitého svědka všech historických zvratů 20. století.
Jsem odchovancem první Československé republiky a to mě také poznamenalo pro celý další život. V roce 1918 jako školák první třídy jsem byl u jejího zrodu a v roce 1938 jako voják na hranicích, připraven ji chránit, u jejího pohřbu. Musel jsem prožívat její okupaci a tu jsem zčásti prožil jako politický vězeň. Účastnil jsem se květnového revolučního povstání a nakonec i záboru a osidlování našeho pohraničí a právě z této doby je těch několik vzpomínek. A ještě dnes nakonec, dík šťastnému osudu, mohu být účastníkem i posledních, jednou také historických událostí.
Již 6. června l945 jsem přišel se svým přítelem Ladislavem Kosejkem do Krásné Lípy, o jejíž existenci jsem do té doby neměl ponětí. Měli jsme převzít do národní správy spořitelnu v tomto městě. Dostali jsme se do České Lípy, ale dál nic nejelo. Teprve v podvečer byla vypravena mimořádná souprava. Dorazili jsme na místo v l9 hodin. Na stanici v Krásné Lípě sloužil již český výpravčí, takže jsme ho mohli požádat o důležité informace, hlavně, kde je možno se ubytovat. Podle jeho návodu jsme na náměstí skutečně našli Českou kuchyni. Byla to krásná dřevěná přízemní restaurace plná českých hostů, převážně národních správců místních závodů. (Restaurace byla za pár let zbořena a dodnes je po ní prázdné místo).
Všechny pokoje však byly obsazeny, a tak jsme se na doporučení vydali do hotelu Gasthaus bei der Stadt Wien, vzdáleného asi l km směrem na Krásný Buk. Hotel ještě patřil původnímu německému majiteli a vedl jej za pomoci své dcery a snachy. Byly to mladé, hezké, bezdětné vdovy. Obě nás zvlášť vřele uvítaly. Doufaly, že je ochráníme před nájezdy ruských kolon, kdy docházelo k odvlečení žen, znásilnění a pak jejich vyhození z vozů. Jako kavalíři jsme nemohli odmítnout, aby se v případě nebezpečí schovaly v našich pokojích.
První noc v Krásné Lípě skutečně nebyla klidná. Přepadlo nás komando asi pěti chlapů se samopaly a červený-mi páskami. "Ruce vzhůru, stát, čelem ke zdi, prohledat!" Podle rozkazů jsme pochopili, že nejde o Rusy, ale nějaké české komando, asi Rudé gardy, jak si tehdy některé ozbrojené složky opožděných národních hrdinů říkaly. Tvrdili, že mají hlášení, že jsme přestrojení esesáci a mají příkaz nás zneškodnit. Část z nich na nás mířila samopaly a dva prohlíželi naše zavazadla. V každém našli pistoli. Naštěstí nás hned nezastřelili, nýbrž předvedli na posádkové velitelství k velícímu majorovi. Ten přezkoumal naše doklady, omluvil se za omyl komanda a vrátil nám pistole. Kosejk na ni měl zbrojní pas, mně osobně vystavil písemné povolení na její oprávněné držení. Celá léta jsem jméno majora držel v paměti, protože po druhém setkání s ním (o něm bude řeč později) se pro mne stalo těžko zapomenutelným. Jenže zapracoval věk a patrně skleróza, prostě se mi vytratilo.
Nakonec jsme se dozvěděli, že jsme se výpravčímu stanice, díky svým otázkám, rajtkám a vysokým botám, zdáli podezřelými, a proto na nás upozornil policejní ostrahu. Tak jsme absolvovali první dobrodružství v Krásné Lípě.
Po propuštění jsme se seznámili s předsedou místní správní komise panem Kovaříkem, jemuž jsme přislíbili spolupráci. Převzetí správy v Krásné Lípě bylo značně ulehčeno tím, že zde bylo za války v totálním pracovním nasazení hodně Čechů a Moraváků, z nichž část zůstala a vytvořila místní samosprávu. Kolega Kosejk záhy pracoval v městské správní komisi jako finanční referent a já jsem se, spolu s Dr. Vajdíkem, tehdy primářem krásnolipské nemocnice, stal členem zastupitelstva okresní správní komise za Krásnou Lípu. Vajdík, který zřejmě byl také pracovně nasazený v krásnolipské nemocnici, byl Moravák, krasavec a záhy idol všech žen.
Práce bylo hodně. Na jejím vzrůstu se podílelo i uplatňování nových znárodňovacích dekretů prezidenta republiky, jimiž propadal majetek občanů německé národnosti, kteří neprokázali, že zůstali věrni bývalé Československé republice.
Pak přišla událost, která obrátila téměř normální poměry, normální viděno ovšem tehdejšíma očima, vzhůru nohama. Byl vyhlášen odsun německého obyvatelstva.
Nic podobného jsme nečekali. Dnes víme, že šlo o tzv. černé odsuny. Tehdy však nikdo neměl nejmenší pochybnosti, že odsuny byly nařízeny z nejvyšších vládních míst, poněvadž byly organizovány a zajišťovány vojensky.
Kromě antifašistů zůstávaly pouze osoby ze smíšených manželství a vybraní odborníci, bez nichž by se zastavil provoz důležitějších podniků, protože za ně zatím nebyla náhrada.
Snad si každý dovede představit, jak mi asi bylo, když jsem se musel rozloučit se starou paní, u které jsem bydlel. Nestydím se za to, že jsem při loučení měl v očích slzy. Díval jsem se z okna jejího bytu na ten smutný průvod. Hrůzu tohoto pohledu umocnila nešťastná náhoda, když z jednoho z těžkých kulometů vyšla plná dávka do odcházejícího zástupu a to právě do míst, jimiž procházel zdravotnický personál nemocnice. Několik sester zůstalo v krvi na zemi. Můj poslední pohled patřil pak staré paní, jak osamělá táhla za sebou dětský vozík se svými svršky.
I naše historie má bohužel skutečně řadu temných míst.
Láďovi Kosejkovi se podařilo vyreklamovat jako nezbytné pro další činnost čtyři administrativní pracovnice a domovníka. Byla mezi nimi jedna Polka, která nám pomáhala při překladech některých složitějších případů.
Z odsunu se nám podařilo vyloučit i bývalé majitele hotelu Bei der Stadt Wien jako nepostradatelné. Tím jsme si pochopitelně získali jejich vděčnost. Ta se projevovala hlavně u snachy majitele očividným zájmem hlavně o mou maličkost. Byl jsem mladý, svobodný a zájem krásné mladé ženy mi lichotil. Pochopitelně jsem jej začal opětovat. Naše známost byla "zakázaným ovocem". Bylo tenkrát nemyslitelné, aby se Čech veřejně stýkal s dívkou s bílou páskou na rukávě, zvláště v mém tehdejším společenském postavení. Náš citový vztah se omezil jen na pár tajných schůzek, rozprávění o minulosti a několik polibků.
Sex ostatně nebyl v té době na pořadu dne, jako je tomu dnes, i když zase dnes jsem přesvědčen, že by v té době většina německých dívek obětovala všechno, aby se uchránila před hrozícím odsunem.
Milostná idylka však netrvala dlouho. Když jsem se jedné srpnové neděle večer, po návratu z Nového Bydžova od rodičů, zastavil nyní již v hotelu Slavia, zastihl jsem Kosejka s oběma uplakanými mladými ženami. Byl neobvykle vážný. Moje přítelkyně dostala předvolání ke druhému mimořádnému odsunu. Přemýšleli jsme, co podniknout. Kosejk byl pesimista, poněvadž už sám sondoval, a smutně mi sdělil, že není velká naděje, protože jde zřejmě o udání. Všichni pak trvali na tom, abych té noci zůstal u své lásky, poněvadž je to možná naše poslední setkání. Poprvé jsem byl v jejím bytě a poprvé jsme spolu celou noc prožívali pravý sex. Necítil jsem to jako porušení svého tehdejšího mravního kodexu. Považoval jsem to, a jsem přesvědčen, že ona také, za dárek na rozloučenou. V takovýchto situacích si milující osoby dávají navzájem vše, co považují za dar největší.
Druhého dne jsme navštívili s Kosejkem posádkové velitelství a již nám známého majora, abychom se pokusili o vyjmutí mé lásky z odsunu. Nikdy nezapomenu na jeho slova, jimiž žádost odmítl: "Pánové, kdybych vám vyhověl, jak bych se jednou mohl zodpovídat svým dětem za to, že se mně dostalo ojedinělé historické příležitosti, abych zbavil svou zemi Němců, a já jí nevyužil?" Taková byla dobová atmosféra. Lituji, že mne moje pamět zradila a vymazala jeho jméno. Ale možná je to i lepší!
Tím skončila moje milostná idyla. Odpoledne byl odsun. Neměl jsem sílu jej sledovat. Moje milá získala nějaké informace a slíbila, že se příští sobotu vrátí. Doufal jsem ... Opravdu jsme se za týden opět setkali a prožili dvě stejně vášnivé noci jako byla ta první. Ještě jsme si slíbili, že se příští týden setkáme na hranicích u kostela ve Filipově. Byl jsem tam, ale ona nepřišla. Nikdy jsme se již neviděli, nedostal jsem od ní žádnou zprávu ani o ní neslyšel. Zůstala jenom tato vzpomínka.
Vzápětí jsem se málem stal znovu obětí milostného vzplanutí, tentokrát ze strany již zmíněné Polky, která chtěla, abych s ní odjel do Ameriky, kam ji a její matku zval strýc.
Slibovala mi slušnou kariéru. Snažil jsem se ji brzdit, protože jsem ještě byl pod vlivem své prvé lásky a nemínil jsem si život komplikovat novou avanturou. Rozhodl jsem se proto pro radikální řešení. Přeruším zaměstnání ve spořitelně, zapomenu na nešťastnou lásku, zabráním možnosti dalšího milostného konfliktu a vynasnažím se co nejrychleji dokončit válkou přerušená studia.
Kolega Kosejk, když jsem mu vše vysvětlil, plně pochopil mou situaci a vyšel mi všestranně vstříc. Zařídil uvolnění z národní správy, s mateřskou spořitelnou v Novém Bydžově bezplatnou studijní dovolenou. Tak jsem ke 30. září l945 opustil výnosné zaměstnání s platem 3.500 Kčs a dietami 3.600 Kčs a odešel do Prahy.
Zde jsem usilovně l6 hodin denně doslova šprtal skripta a zákoníky a skládal zbývající zkoušky. Podařilo se mi za čtyři měsíce, přesně 30. ledna l946, v den mých 33. narozenin, tedy v Kristově věku, složit poslední zkoušku. Nastoupil jsem jako koncipient v kanceláři dr. Zvěřiny s platem 2.500 Kčs a nadějí, že si za 2,5 roku advokátní praxe budu moci otevřít vlastní kancelář a své postavení si vylepšit. Tenkrát jsem ještě netušil, že mne osud znovu nasměruje do Krásné Lípy a do Rumburku.
pokračování příště
