Paní Anna Ederová oslavila před časem významné životní jubileum. Možná to bylo právě její nezapomenutelné vyprávění, které mne přivedlo na myšlenku povídat si o tom, proč a jak se stalo, že jsme se z různých končin republiky, často s dramatickými osudy, sešli v Rumburku. A tak mi dovolte, abych se k jejím vzpomínkám ještě jednou vrátila.
Kdy jste se vlastně, paní Ederová, narodila a kde?
Bylo to na Slovensku, ve vsi Pastuchov v okrese Trnava, přesně 5. listopadu 1911.
Jaké bylo vaše dětství?
Jaké v té době mohlo být? Slovensko bylo strašně chudé a ani ne za tři roky začala 1. světová válka. Otec musel narukovat v prvním sledu. Za dva měsíce padl. Zůstaly jsme s maminkou tři děti. Bratr byl starší, musel chodit na statek pást dobytek. My dvě malé jsme byly celý den zavřené doma. Ráno nám matka uvařila hrnec žitného kafe a nechala kousek suchého chleba. V poledne přinesla od sedláka hrnec polévky a zase odešla za prací. Byl to těžký a smutný život od samého narození.
Maminka zemřela, když mi bylo deset let. Ujala se mne teta, u níž jsem vyrůstala se svojí sestřenicí. Tam bylo trochu líp. Se sestřenkou jsme k sobě přilnuly. Byť ona od mládí žije v Americe, dodnes udržujeme pravidelný písemný styk. Jako mladičké děvče jsem se pustila do světa. Na vlastní pěst jsem odešla do Čech a sháněla práci. Většinou jsem sloužila u sedláků. Někde bylo líp, jinde hůř, ale přece jen tady nebyla až taková bída jako na Slovensku. Ale dřina byla všude stejná. Skončila jsem v Suché u Havlíčkova Brodu. Zde jsem poznala svého budoucího manžela Pepíčka Edera a v roce l935 jsme se vzali. Pracovali jsme od tmy do tmy, žili ve dvou cimrách u sedláka a do toho se nám postupně narodili dva kluci. Pak jsme přesídlili do Přibyslavi, ale životní podmínky nebyly lepší, navíc byla 2. světová válka.
To byla hodně zlá doba. Ale válka skončila. Jak se stalo, že jste se ocitli v Rumburku?
Poválečné období bylo krásné, plné nadšení a nových nadějí. I my jsme toužili žít líp, vybudovat si opravdový domov, svůj vlastní. Sedlák nás nechtěl pustit, jenomže my už jsme zůstat nemohli. Manžel s kamarádem Mikšíčkem jezdili po pohraničí a hledali pro nás dobré místo k životu. Zalíbil se jim Rumburk. A tak jsme se stěhovali. Obě rodiny jsme napřed žily v jednom domku na dnešní Jiříkovské ulici. V sousedství žila mladá Němka se tříletým synem. Naši kluci se s jejím rychle skamarádili. Hráli si spolu, jedli spolu...
Když naše rohatá koza těžce poranila jejich kozu, dávali jsme jim denně zdarma mléko pro chlapce. Pomáhala jsem naší sousedce i její švagrové, ale i dalším potřebným, jak to šlo.
Němci měli v lístkovém systému velmi omezený příděl. Já jsem v nich viděla jenom lidi. A ti lidé potřebovali pomoc. Když pak naši sousedé museli do odsunu, bylo to těžké pro ně i pro nás. Chlapec se držel dveří, plakal, že nemůže odejít od svých kamarádů, našich kluků. Jsou to smutné vzpomínky.
Později jsme si zažádali o koupi osiřelého domku a začali budovat vlastní domov. Bylo to potřeba, děti přibývaly. Nakonec jich bylo pět. Čtyři chlapci a nejmladší holčička.
Život šel dál, jaký byl?
Jednou bylo líp, jindy hůř. Ale v každém případě byl lehčí a hezčí. Byla jsem patnáct let doma. Ale myslíte-li si, že jsem si užívala, omyl! Pět dětí něco sní, něco spotřebuje! Manžel měl názor, že muž musí rodinu uživit a žena že má být hlavně matkou, čili s dětmi doma. Pracoval nejdřív v pivovaře, potom v Avii (pozdější Desta), ale kromě toho po práci brigádničil v lese, na dráze, natíral ploty, sbíjel bedny na piana apod.
No a já jsem měla kromě dětí na starosti zvířata, kterých byl plný dvorek a kus pole. Musela jsem zajistit základní živobytí: brambory, ječmen, řepu, mák aj. Každý rok jsem vykrmila jedno až dvě prasata. Děti musely pomáhat a také se o sebe vzájemně starat. Starší o mladšího. Ale znáte to, stalo se taky, že postavily kočár s nejmenším sourozencem na hráz potoka a šly na borůvky. Kočár se rozjel a skončil ve vodě. Naštěstí ho včas vytáhly.
Později jsem i já chodila na brigády, kde bylo potřeba. Až v letech l960-65 jsem byla řádně zaměstnaná na plný úvazek v Bytexu.
Mým snem bylo být učitelkou, třeba ve školce, ale se vzděláním, které jsem v dětství dostala, nebo spíš nedostala, to nešlo. Přesto jsem si dětí užila. Kromě těch vlastních byla kolem mne stále horda jejich kamarádů. Někteří měli matky v práci, tak jsem nemohla namazat chleba svým a těm druhým nedat. Jeden z hochů mámu neměl a táta víc pil nežli se staral o syna. Když jsem chystala stůl na oběd, chlapec se zvedl a omluvil se, že už musí také domů. "Nikam nechoď", řekla jsem mu, "vždyť tě tam žádný oběd nečeká. A my budeme rádi, když zůstaneš s námi." Kde se nají sedm lidí, zbyde i pro osmého, ne? Z paměti mi nikdy nevymizela vzpomínka na vlastní hlad a bídu.
Kde berete, paní Ederová, svoji životní vitalitu a pozitivní postoj k životu, který z vás přímo vyzařuje?
To nevím, ale asi nějak podvědomě jsem se řídila masarykovským: "Nebát se a nekrást." Nebála jsem se nikoho, když jsem byla v právu. Postavila jsem se proti gestapu, hájila práva svého muže proti nezodpovědným doktorům, neváhala jsem odejít z práce, když se mnou někdo jednal nečestně, nedovolila jsem svému muži, aby se vrátil na místo, z něhož ho odepsali, když se to hodilo jim a chtěli ho zpět, když to opět pro ně bylo výhodné...
Má-li člověk čisté svědomí, nemá se bát nikoho a ničeho a nemá důvod se trápit.
Paní Ederová po smrti svého manžela prodala dům, v němž si společně vybudovali svůj vysněný krásný domov a vychovali děti. Dnes žije v pěkně upravedném bytě v domku svého nejstaršího syna, který bohužel zemřel, v Jiříkově. Těší se úctě a lásce své rozvětvené rodiny.
za krásné vzpomínání děkuje
B. Ledvinková
