Jaké osudy přivedly do pohraničí rodinu Votroubkových?
Moji rodiče s malým bratrem žili před 2. světovou válkou na Slovensku v Komárně. Otec byl policejní důstojník. V roce l938 ho převeleli do Nitry. Po rozdělení republiky v roce l939 museli muži okamžitě opustit Slovensko. Zůstaly zde jenom ženy a děti. Těmto zbytkům rodin byl přidělen jediný pracovník, který měl zorganizovat a zajistit jejich vystěhování. Nebylo jasné, kam budou rodiny odsunuty. Naštěstí se k nim Slováci chovali dobře a neztěžovali jim i tak traumatické chvíle nejistoty. Posléze byly všechny ženy s dětmi odvezeny do Prahy. Teprve zde bylo určeno, kdo kam půjde. Cílem naší rodiny se stal Náchod.
Jenže v té době byl již otec zatčen na základě dopisu, který psal ještě matce na Slovensko a jehož obsah neušel cenzorovi. Vyslýchán byl na Pankráci a pak odeslán do koncentračního tábora Terezín. Zde si pobyl rok, než se podařil mamince nadlidský výkon, vyreklamovat ho. Dodnes mne udivuje, kde moje tichá a skromná matka sebrala tolik síly a odvahy postavit se proti tehdejší politické mašinérii.
V Náchodě jsme žili v podnájmu. Kastelán tamního zámeckého pána musel bydlet na zámku, a tak nám pronajal svůj malý domek, který si postavil, aby měl na stará kolena po propuštění ze služby kde žít. My jsme domek opustili, to už jsem byla na světě i já, hned po válce. Ale odcházeli jsme zase jenom tři. Můj bratříček zemřel.
Rodiče zareagovali na výzvu vlády, aby české obyvatelstvo zabydlelo pohraniční oblasti. Otec převzal funkci velitele policie v Rumburku. Dostali jsme služební byt ve Střelecké ulici ve vile naproti bývalému Rudému domu. Jenže obojí ne nadlouho. Přišel rok l948. Otec byl odvelen a následně propuštěn. Služební byt jsme museli opustit. Dostali jsme byt ve Střední ulici. Táta pak pracoval jako řadový úředník na MěNV až do důchodu. Potom mu bylo umožněno, aby si přivydělával jako strážný v TOSu. Vzali ho proto, že tito strážní museli mít pistole (dodnes nevím proč) a otec uměl se zbraní zacházet.
Osudy vaší rodiny byly dost pohnuté. Přesto jste v Rumburku zůstali. Proč?
Zamilovali jsme si toto město a tento kraj. Každý týden jsme v sobotu odpoledne i v neděli chodili, někdy i jezdili, na výlety. Prochodili jsme celé Lužické hory, ve Šluknovském výběžku jsme znali pomalu každý kámen. Tenkrát téměř všude chyběly orientační značky. Německé byly zničeny a české ještě nikdo nevybudoval. A tak se nám nejednou stalo, že jsme zabloudili a dostali se až na území Německa. Narazili jsme tam třeba na starou paní, a když jsme se jí ptali na cestu, zalomila rukama a utekla před námi. Tak jsme pochopili, že už jsme zase mimo domov, a rychle jsme hledali cestu zpátky.
Dodnes vzpomínám na krásy Karlova údolí, teď se mu myslím lidově říká Martiňák. Opodál býval krásný rybník, na jehož vodách byla vybudována divadelní scéna, hlediště pak bylo na břehu. Okolo se rozkládaly nádherné lesy. Komplet, který jako by se zrodil v té nejhezčí pohádce. Nemám odvahu se tam dnes jet podívat. Bojím se, že bych marně pátrala po někdejší scenérii, byť hezky je tam, doufám, stále.
Otec Bedřich Votroubek se narodil v roce l897, zemřel roku l980. Matka se narodila v roce l9l2, zemřela v roce l998. Já sama dnes žiji v Liberci a ráda využívám každé příležitosti k návštěvám míst, která byla mým domovem a velkou láskou celé naší rodiny
Za vzpomínky
Jarmile Zemanové - Votroubkové
děkuje B. Ledvinková
