autor: NT.
"Zdravím Vás, návštěvníky města, a hlavně Vás, Rumburské! Shlížím na Vás z morového sloupu na Lužickém náměstí už drahnou řádku let. Jestlipak jste si mě někdy všimli? Kolik z Vás o mě něco ví? Pokusme se to společně napravit. Rád se Vám představím - jmenuji se Florián a jsem svatý. Letos uplyne 1700 let od mého mučednického úmrtí, ale to bych to bral od konce. Začněme tedy od jinud.
Patřím mezi nejoblíbenější lidové světce, mé jméno pochází z latinského slova florianus, což znamená "kvetoucí, rozkošný". V počeštělé podobě mě znáte jako Květoslava nebo Květoše. Svůj svátek slavím 4. května.
S jinými svatými si mě určitě nepopletete, pokud budete vědět, že bývám zobrazován jako římský voják s přilbou, mečem a škopkem na vodu v pravé ruce, kterou vylévám na hořící dům někdy i chrám. Dalšími mými atributy čili poznávacími znameními jsou zejména brnění, díže, dům, hrnec, mlýnský kámen, koruna, kříž, oheň, plamen, požár, praporec na kopí, řeka, vědro, voda.
Narodil jsem se někdy ve 3. století našeho letopočtu na území dnešního Rakouska. Byla mi předurčena vojenská kariéra, nejdříve jsem působil jako plukovník římského vojska v Cetii (poblíž dnešního rakouského města Zeiselmauer), později jako správce římské provincie Noricum se sídlem v městě Lauriacum (poblíž dnešního města Dnna).
Za vlády panovníka Diokleciána a Maxmiliána jsem byl horlivým křesťanem a tajně jsem pomáhal dalším pronásledovaným společníkům ve víře. Místodržitel provincie a soudce Aquilius nechal uvěznit a později i usmrtit mnoho zdejších křesťanů. Poté, co se ke mně donesla tato hrůzná zvěst, spěchal jsem svým druhům na pomoc. Nebyl jsem však dostatečně opatrný, moje víra křesťanství byla odhalena. Za své vzala má slibná vojenská kariéra i další představy o budoucím životě. Byl jsem bit jako žito, provazy a meči, hlava nehlava, jen abych se vzdal svého přesvědčení a hlavně víry v Krista. To jsem však neudělal a víry jsem se nezřekl. Soud nezohlednil mé dřívější zásluhy v armádě ani bezúhonný život. Nakonec jsem byl vydán do rukou katovi. V roce 304 našeho letopočtu jsem byl s mlýnským kamenem uvázaným ke krku shozen s mostu do řeky Enže. A to náhodným žďuchancem od cizího člověka, protože moji věrní legionáři odmítali vykonat rozsudek a svrhnout mě, sice bývalého, ale stále jejich velitele do vody.
Nad hrobem s mými ostatky byl v 6. století vystavěn klášter nesoucí mé jméno, první písemná zmínka o něm je z roku 819 a stavba stojí dodnes. V 11. století byly mé ostatky rozděleny, část odvezena do Říma, část do Krakova (jsem totiž také jedním z patronů Polska). V Čechách mé relikvie můžete nalézt v chrámu sv. Víta v Praze, v olomoucké katedrále, v kostelech na Kladně, v Havlíčkově Brodě, Jaroměři nebo jinde.
Postupem let jsem se podle lidové legendy stal ochránce před požáry a patronem hasičů (to pro svou smrt ve vodě). Mé hasičství však lze také chápat jako hašení požáru lidské zloby a nenávisti. Proto mám v rukou vědro vody života, které má uhasit vyprahlost a zlo. Jsem také patronem zedníků a kominíků.
Jako perličku Vám povím, že v den mého svátku (jak se podle staré pověsti traduje) bylo zakázáno rozdělávat oheň a nosit vodu, aby se v usedlosti nestalo nějaké neštěstí.
Bývám zobrazován poměrně hojně, mé sochy jsou na náměstích a návsích, v průčelích městských bran, štítech vesnických chalup, na zvonicích, stodolách. Můj obraz můžete najít ale také třeba na pečetidlech. Proto až půjdete kolem rumburského morového sloupu, pozorně si mě prohlédněte, ochraňuji také vaše obydlí od zla, nenávisti nebo požárů. A nebo se o to alespoň snažím.
Váš Sv. Florián, do pískovce vytesán.