autor:
Mgr. Tomáš Lígr
Tadeáše Haenkeho
Thadeus Peregrinus Xaver Haenke (Hänke, Händke) se narodil 5.10.1761 v obci Chřibská na Děčínsku jako sedmé dítě Eliase Georgea Thomase Haenkeho, rychtáře v Chřibské, a Anny Rosalie. Manželé Haenkeovi měli celkem 11 dětí a péče o ně byla finančně velmi obtížná. Rodině proto vypomáhal matčin bratr Josef Eschler, farář v Robči a později děkan v Kravařích, který si pokaždé vzal k sobě na faru některé z dětí. Několik let svého dětství tam tedy strávil i malý Tadeáš.
Strýc u něj záhy objevil nevšední nadání. Tadeáš se nejprve učil hudbě u varhaníka Schuberta ve Varnsdorfu a po několika měsících ho strýc poslal na jezuitskou kolej u sv. Václava v Praze na vokalistu. Na koleji Haenke studoval gymnázium, kde ho velmi zaujalo tehdy módní dílo botanika Linného, a začal se proto více zajímat o přírodní vědy. V roce 1782 získal bakalářský titul z filozofie (tj. absolvoval artistickou fakultu) a přešel na studium medicíny. O dva roky později provedl ve fürstenberské zahradě před zraky hraběte Prokopa Lažanského (1740-1830, v roce 1789 se stal prezidentem České společnosti nauk) dva zdařilé výstupy balonem. Získal si tak obdiv hraběte, jehož zásluhou se Haenke seznámil s botaniky Mikanem a Jacquinem a mohl se společně s nimi zúčastnit botanického výzkumu Krkonoš. Roku 1786 Haenke přestoupil na medicínu do Vídně, z níž v roce 1788 získal doktorát.
Krátce poté ho Jacquin doporučil španělskému králi Karlovi IV. jako člena vědecké expedice vedené kapitánem Malaspinou, která měla za úkol prozkoumat pobřeží Jižní a Severní Ameriky a navštívit některé ostrovy v Tichomoří. Císař Josef II. zvláštní audiencí Haenkemu povolil cestu ve službách cizího krále. Haenke putoval přes Paříž, kde právě začínala revoluce, do španělského Cadizu. Do přístavu však bohužel dorazil tři hodiny po odplutí expedice. Avšak za pomoci jednoho z našich krajanů se mu podařilo dostat na loď plující do La Platy. Ani tentokrát mu však nebylo štěstí příliš nakloněno, protože loď v blízkosti jihoamerických břehů ztroskotala. Doktor Haenke se s několika dalšími námořníky zachránil ve člunu, v němž docestovali do Montevidea. Odtud putoval napříč kontinentem do Santiaga, kde 1.4.1790 expedici konečně dostihl. O tomto svém strastiplném putování Haenke napsal do Vídně dopis, jehož text byl v roce 1791 otištěn ve Vídeňských novinách. Opis tohoto novinového článku získal Tadeášův bratr Josef Ignác. 23.12.1789, v době, kdy se Haenke plavil do Jižní Ameriky, mu Česká společnost nauk udělila diplom, jímž ho jmenovala svým členem.
Ve dnech 17. - 29.4.1790 expedice putovala po pobřeží Chile, kde se zaměřila na výzkum tamních důlních oblastí. Haenke zde objevil využití chilského ledku jako výborného hnojiva, ale zároveň jako výbušniny. Odtud se výprava odebrala na plavbu podél Střední a Severní Ameriky až k Beringově úžině. Haenke působil v expedici více jako botanik než jako lékař. Na konci roku 1791 se tým kapitána Malaspiny vrátil do Mexika a odtud se vydal na cestu do Tichomoří. Na Filipínách Haenke studoval život domorodců a své poznatky posílal španělskému dvoru. Madrid měl ale v té době jiné starosti a o Haenkeovy výzkumy se prakticky nikdo nezajímal. Většina dopisů a zpráv se tak nenávratně ztratila.
Po návratu z Filipín v roce 1794 Haenke vážně onemocněl a usadil se proto ve městě Cochabamba (na území dnešní Bolívie, tehdejšího místokrálovství Horní Peru). Po částečném uzdravení se na rozkaz španělského místokrále v Limě odebral jako guvernér k indiánskému kmenu Chriguanos. Na základě zdejších zkušeností otevřeně vystoupil proti nelidskému zacházení s domorodci ve stříbrných dolech. Poslal o tom i zprávu do Madridu, leč sklidil pouze nenávist intendantů a jejich katolických spolupracovníků. Po třech letech se Haenke vrátil zpět do Cochabamby, kde se dověděl, že kapitán Malaspina byl po svém návratu do Španělska bezdůvodně obviněn ze spiknutí a uvězněn, aby mu král nemusel vyplatit dohodnutou odměnu. To vedlo u Haenkeho k dalšímu ochlazení vztahu ke Španělsku. I přesto podnikal další výzkumné cesty na území Horního Peru. Při jedné z nich roku 1801 objevil v řece Rio Mamore, přítoku Maraňonu (horní tok Amazonky), leknínovitou Viktorii královskou, která má až 2 metry široké listy a je na nich schopna unést i středně velkého člověka (tento druh leknínu můžeme obdivovat např. v liberecké botanické zahradě). S tímto objevem je také Haenkeovo jméno nejčastěji spojováno. V roce 1810 vypuklo rozsáhlé povstání Simona Bolivara za účelem osvobození Jižní Ameriky od španělské nadvlády. Haenke se přidal na stranu povstalců. V roce 1817 byl ale rodák z Chřibské zajat místodržícím v Horním Peru, který získal informaci, že to byl právě Haenke, kdo dal povstalcům rady jak využít chilského ledku k výrobě výbušniny, a že pro ně navrhnul konstrukci výbušných granátů.
Ve druhé polovině roku 1817 zprávy o Haenkem pomalu umlkají a nad okolnostmi jeho smrti visí dodnes velký otazník. Haenke byl pravděpodobně z vězení propuštěn, protože byl vážně nemocný a věznitelé se domnívali, že jsou jeho dny sečteny. Haenke se však po návratu do Cochabamby začal nečekaně zotavovat. Byl proto nejspíš otráven pomocníky místokrále. Oficiální zpráva do Madridu hovoří o nešťastné náhodě ze dne 31.10.1817, kdy byl zaměněn lék za jed, který prý služka Haenkemu podala. Haenkeův majetek byl zabrán a část jeho sbírky přešla do Limy. Většina jeho rukopisů a sešitů s poznámkami se ale bohužel ztratila.
Až v roce 1873 začíná pátrání o významu, činnosti a okolnostech smrti Tadeáše Haenkeho a pomalu vzniká jeho pozůstalost, která je dnes uložena v Okresním archivu v Děčíně (budova zámku). Inventář k fondu sestavil v roce 1959 Bohumír Jindra. Naprostá většina materiálu je v němčině. Výjimku tvoří pouze Haenkeovo odborné latinské dílo "Genera Plantarum", které může být pro botanika poučné především proto, že jsou v něm rostliny děleny podle tyčinek, což je dnes zastaralý systém. Zajímavá je též kronika rodiny Haenkeových (psána od roku 1790), která je jedním z mála dokladů měšťanské dějepisné práce vysoké úrovně v severních Čechách.
Na úplný závěr bych rád zmínil, že osudy výpravy kapitána Malaspina a Tadeáše Haenkeho beletristicky zpracovala Eva Hoffmannová v knize "Vězeň z Cochabamby" (Praha 1974).
